Tma.. vidím jen tmu,
je tohle opravdu můj konec?
"Yoongie?" uslyšel jsem hlas který tak moc miluji.
"Kookie!" šťastně, ovšem zlomeně jsem se usmál, když jsem ho spatřil.
"Tohle nesmíš," smutně se na mě díval.
"Proč ne? Takhle můžeme být spolu! Navždy," řekl jsem.
"Tak to nefunguje," pousmál se.
"Ale Kookie," slzy se mi vedraly do očí.
"Prosím.. musíš se probrat, pro mě," pohladil mě po tváři, ale nic jsem necítil.
"Kookie," více slz nyní stékalo po mých tvářích, "já tam už nechci.. ne bez tebe."
Stál přede mnou, nic neodpověděl, jen se díval do mých zoufalých očí.
"Já se už nemůžu vrátit," řekl po chvíli, "ale ty máš šanci. Máš celý život před sebou, existuje tolik věcí co můžeš zažít.."
"Ale já nechci!" zvýšil jsem hlas, "bez tebe nemám šanci to tam zvládnout! Jsi moje naděje.." složil jsem se na kolena.
"Yoongi," vzlykl Kookie, "tak moc jsem zklamal.."
"Prosím.. nenechávej mě tam samotného," vzlykl jsem.
"Ale když odejdeš.. odejdu i já.. už se neuvidíme. Kdybys žil, žil bych i já.. ve tvých vzpomínkách.." sklonil se ke mně.
"To je ještě horší. Nechápeš že tě potřebuju?" slzy mi stále stékaly po tvářích.
"Tak moc jsem zklamal..," povzdechl si, "je to opravdu to co chceš?"
"Ano prosím," zadíval jsem se mu do očí a stoupl si, "ničím jsi nezklamal.. nemohl jsi to změnit."
"Dobře.." přešel ke mně a chytl mě za ruku. Zprvu jsem nic necítil, ale po chvíli jsem byl schopen jeho ruku uchopit taky.
"Miluju tě Yoongi," políbil mě.
