Zvonil mi mobil.
Zobrazovalo se číslo Jungkooka, ale měl jsem strach.. velký strach hovor přijmout.
Trhaně jsem vydechl a přijmul hovor, pomalu si přiložil mobil k uchu.
To nebyl hlas Kookieho..
Slzy se mi spouštěly čím dál víc, čím déle jsem poslouchal to co mi onen člověk na druhé straně říkal..
Zatnul jsem zuby a víčka přivřel tak těsně jak jsem dokázal. Mobil jsem v ruce až drtil, nevydržel jsem to..
..nemohl jsem už dál poslouchat..
Odhodil jsem mobil tak silně jak jen to šlo. Nestaral jsem se o to jestli se rozbije, nestaral jsem se o nic.
Křičel jsem, hystericky jsem křičel, nadával, brečel.
Trvalo to dlouho než jsem se úplně složil k zemi.
Jungkookie.. tohle nemůže být pravda..
Proč..
On si nezasloužil zemřít!
Zase jsem nadával, na lidi, na auta, na život.
On byl nejčistěší a nejkrásnější duše na světě.. čím si tohle zasloužil..
Složený v klubíčku na zemi jsem už jen bezmocně brečel.
Nezmohl jsem se na nic jiného..
