Pozůstatky dlaků (OPRAVUJE SE)

5.

Venku byla docela zima, ale jestli jsem nechtěla, aby mě chytili, tak jsem si musela pospíšit.
Vešla jsem do lesa. I když tam byla tma, tak jsem dobře viděla skoro každou větev nebo větvičku.

Po dlouhém hledání jsem našla hromadu listí. Bylo docela divný, že se tam vůbec někdo staral o listí.
Pro jistotu jsem se ještě radši ohlédla.
Nikde nikdo.

Z batohu jsem ještě pro jistotu vytáhla malý kuchyňský nožík, který jsem včera tajně ukořistila. Také jablko, kdyby se snad něco stalo a ještě ten malý, záhadný náramek, který mi zoufale snažil vzít Stev.

Stev.

*

Něco zašustilo. Prudce jsem se otočila po zvuku, s nožem napřaženým před sebou.
Vystrašeně jsem se rozhlížela.

Z houští kupodivu nic nevyskočilo a nic se mnou neskoncovalo.
Ještě jednou jsem tedy očima propátrala okolí.

Pohodlně jsem se zahrabala do listí -protože listí prej hodně hřeje- a pak už jsem se ponořovala do své říše snů.

☆☆☆

Prudce jsem se posadila. Sáhla jsem po batohu.

Sakra!!!

Batoh byl pryč a s ním i věci. Někdo tady opravdu byl.

Naštvaně jsem vstala.
Ještě že jsem v kapse měla alespoň to jablko. A nůž. Zašmátrala jsem v dalších kapsách, abych našla ten provázek s oranžovýma kuličkama.

Polil mě studený pot, když v žádné z nich nebyl. Začala jsem tedy hledat i v listí a okolo něho.
Nikde nic.

Slunce vycházelo a já se vydala na dál do hlubší části lesa.

Cestou jsem si vzala pěkný a silný klacek, aby se mi líp chodilo.

Poslouchala jsem zpěv ptáků a šelest stromů. Cestou jsem procházela kolem propasti, kopečků a tůněk. Nechtěla jsem ani uvěřit, že tenhle les je tak obrovský, že se do něj vejde tak obrovská propast.
Po skrovném obědě jsem se rozběhla k malé tůňce, kterou jsem zahlédla, když jsem přicházela na malý palouček. Potřebovala jsem trochu toho tělocviku, a hlavně jsem potřebovala napít.

Průzračná voda se blyštila pod paprsky slunce, které na ni dopadaly.
Posadila jsem se, udělala jsem si z dlaní mističku, nabrala do nich vodu a napila se. Tekutina byla příjemně studená.

Najednou jsem si uvědomila, že slyším i jiné a tišší kroky.
Prudce jsem se postavila.
Ano, starý trik se osvědčil. Ten někdo to nečekal a udělal ještě pár kroků. Pak se spěšně zastavil.

Sevřela jsem nůž a byla jsem připravená se bránit, nebo útočit.

,,Hej! Vylez! Jestli se přede mnou takhle budeš schovávat tak nejsi nic jinýho než odpornej srab, kterej se schovává před holkou!" Zakřičela jsem do lesa směrem odkud jsem slyšela ten šramot.
V tu chvíli jsem se cítila hloupě. Co my ale zbývalo? Musela jsem se prostě jen přesvědčit.
Po zvuku jsem nešla - na to jsem se necítila.

Ani jsem nevěřila, že se vůbec někdo ukáže.

Ale přece, ten někdo vylezl z křoví.