Pozůstatky dlaků (OPRAVUJE SE)

2.

Když jsem vcházela do třídy matematiky, zahlédla jsem opodál na zemi ležet malý provázek s kuličkami.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že mě nikdo nepozoruje, a popošla k němu. Viděla jsem ho totiž i v uplynulé dny. Ležel pořád na tom samém místě.
Když jsem se nad ním sklonila, někdo do mě strčil tak, až jsem service rozplácla na podlaze jak široká, tak dlouhá a rovnou před tu podivnou šňůrku, nebo co to bylo. Natáhla jsem ruku, abych si ji mohla prohlédnout z blízka, ale než jsem to stačila udělat, někdo si ho přitáhl nohou a sebral dřív než já.
Postavila jsem se a vzhlédla; přede mnou stál asi o hlavu větší kluk, brunet, v motorkářské bundě a šedých, roztrhaných džínách.
Byl... zvláštní. Nejspíš kvůli těm jeho očím; je v nich něco divného (když nepočítám tu jejich neuvěřitelně zelenou barvu) Něco... děsivého.

Usmál se na mě, já mu to však oplatila zamračením. Chvíli si ten kus provázku prohlížel a když si uvědomil, že na něj zlostně civím, rozchechtal se.

,,Co je?" zeptala jsem se podrážděně.
,,Nic, jen že na mě civíš jak na zjevení."
,,Aha, já myslela že to zjevení jsi."
,,Ha ha ha." řekl s ironií v hlase a hodil mi ten náramek. Chytila jsem ho a zvedla k očím, abych na něj lépe viděla. Byl to opravdu oranžový náramek, se spousty kuličkami, které se vždy oranžově rozzářily, když jsem na ně dýchla. V jejich blízkosti jsem cítila jakousi pohodu a pocit bezpečí.
Z toho příjemného pocitu mě vytrhl hlas, který patřil tomu klukovi se zelenýma očima.

,,Tak co?" zeptal se nečekaně, a to nečekanou otázkou, která mě zaskočila.

,,Co tím myslíš?" Zeptala jsem se zase já. Myslím že ho to vyvedlo z míry, protože se zatvářil nechápavě.

,,Prostě mi ho vrať!!!" zařval na mě, až jsem ho málem pustila. Všichni studenti na chodbě se na nás podívali.

,,Ahaa, já myslela, že kluk, jako jsi ty nár ....."
,,Ne. Okamžitě mi ho vr..."
Hohohooo! To bylo snad poprvé, co jsem se bavila s nějakým klukem déle než minutu! Hádka by byla ještě delší, kdyby do třídy nevcházel učitel matiky a kdyby nás nezahlédl a nevtáhl do učebny.
Tam jsme dostali (oba dva) úkol navíc.
Pak toho kluka představil pod jménem Stev, které se k němu absolutně nehodilo a poslal ho si sednout.

,,Amelie!" Ozval se tiše Stevův hlas.

,,Je tahle židle volná?" zeptal se. ,,Jasně, a moje bude taky, jestli si přisedneš." varovala jsem ho. Zasmál se, ale přesto si sednul. Já jsem se zase s židlí přesunula od něho co nejdál a pustila jsem se do příkladů.