Pozůstatky dlaků (OPRAVUJE SE)

8.

Vojáci! Samozřejmě, že ne jeden, nebo dva, ale rovnou deset! A zrovna, když jsem se radovala ze svého útěku, že jsem na svobodě.

Chvíli jsem se rozhodovala.
M

ůj 'instinkt' mi radil, ať že to nemusí dopadnout zrovna nejlépe. Obejít je nešlo, a ani přeskočit ne.

A jako by té smůly nebylo dost, ještě se nějací změnili na vlky.

No... né že bych vlka bych nezvládla, naopak! Ale zkuste porazit pět vlků a k tomu ještě vojáky stejného počtu - po zuby ozbrojených, a já jsem neměla v boji vůbec žádné zkušenosti.
Tak jsem se na ně bezhlavě vrhla. Drápala jsem a trhala. Moje štěstí; byla jsem o hodně moc silnější a větší a tak jsem některé jednoduše odházela pryč.

Ale i tak to bylo namáhavé. Byli mnohem obratnější a rychlejší.

Jeden mi podrápal nohu a další břicho. I tak jsem se přes ně tak nějak prokousala cestu. (Nezapomněla jsem je pořádně podrápat - aby si to pamatovali.) a tomu zbytku jsem prostě v rychlosti vyhnula, a pádila k tomu tmavému lesu, ve snaze se co nejlépe ukrýt a tak i ochránit.

☆☆☆

Amelia. pomyslela jsem si a znovu, se mým nitrem provalila ta příjemná vlna emocí, která mě proměnila zpět na člověka. (Tentokrát jsem nezářila - to nejspíš kvůli tomu, že jsem už neměla tak obrovitánský vztek.)
Podívala jsem se tam, kam mě Stev trefil, když jsem vybíhala ven.
Rána byla zahojená a nezůstala po ní ani jizva, což mě doslova ohromilo.

Nejspíš, když jsem zraněná jako člověk, proměna na zvíře to zahojí. Ale když se to stane zvířeti, tak to se zahojí jen z malililinkaté části. Pomyslela jsem si a podívala jsem se na svá zranění. Pořád krvácela. Ale už jen maličko.

Šla jsem si teda pro vhodné bylinky. Tentokrát jsem byla ráda, že jsem četla ty zálesácké knihy.

Když jsem si obvázala rány, vydala jsem se hledat nějakou večeři, která by byla alespoň trošku poživatelná.
Měla jsem pořádný hlad.

I když by bylo jednodušší se zpátky přeměnit na tygra a něco ulovit, nechtěla jsem si nějak poškodit listové obvazy, které jsem měla ještě čerstvě zavázané.

Na konci jara bych něco najít i mohla, ale nějak se mi to nedařilo. Holt budu bez večeře, co se dá dělat.
A tak jsem začala hledat úkryt na přenocování. Nakonec jsem přece jen našla vykotlaný pařez, ve kterém byla díra dost velká, abych se tam vešla.

Než jsem tam vlezla, zakryla jsem ho tak, aby ho bylo co nejtěžší objevit. (Jako ten 'otvor')
No a pak jsem usnula.

(Ale nebyl to tak úplný spánek. Vlastně jsem bděla a spala zároveň.)

Tak jaké to je po úpravě? Už stačí příběh dopsat a nakonec i přepsat, takže i nadále doufám, že neztratite zájem o tohle amatérské a naivní dílo a dočtete ho (sice za hodně dlouho), nebo dokonce dáte votes. ♡

Attaka11