Pozůstatky dlaků (OPRAVUJE SE)

7.

Druhý den... to nemůžu říct přesně, jestli byl druhý den.... no to je fuk. Takže 'druhý den', když jsem se probudila, stál  u nohou mojí postele tác s jídlem a vodou.                                                         Nejdříve jsem k tomu přičichla. Nijak divně to nevonělo jako to jídlo předtím a tak jsem ji snědla.

Pak jsem šla prozkoumat pokoj.
Žádný okna ani mříže. Sáhla jsem na místo, kde jsem si schovávala svou dýku. Hmmm zvláštní, byla tam. Tak tomu jsem moc nerozuměla. Buď byli tak hloupí a slepí, nebo si toho prostě  nevšimli a nebo mi ji tam nechali naschvál.
Radši jsem ji nevyndavala.

Vyndala jsem matraci z postele. Nic pod ní nebylo a tak jsem tam schovala tác od jídla.
Sotva jsem vrátila na svoje místo, vešel sem ten 'kamenný holohlavec'. Chvíli se jen hloupě rozhlížel a pak se na mě podíval;  ,,Tác." Hlas měl dutý a mírně přihlouplý.
   ,,Nevím co myslíš. Dali mi to bez něj." Odpověděla jsem já. On se zatvářil jako by mu ukradli kamaráda ale zbytek odnesl.

Když za ním zapadli dveře, vytáhla jsem ho z pod matrace a tentokrát jsem ho schovala pod velký polštář. Mohlo by se mi to hodit.

Pak jsem tam jen tak seděla a přemýšlela jak bych mohla s tohohle 'vězení' zdrhnout.

☆☆☆

Dveře zavrzaly a já se prudce posadila. Chvíli jsem se jen rozkoukávala, aby jsem spatřila strůjce toho protivného zvuku. Přeběhl mi mráz po zádech.

Do pokoje vstoupil Stev a dva další. Všichni měli podobné oblečení; hnědé se zlatými proužky. Prostřední z nich (blonďák) měl na hlavě zlatou pásku.

Chvíli jsem na ně zírala s otevřenou pusou. Co tady k čertu dělají!?

   ,,Co po mě chcete?!" Vyjela jsem na ně nevrle.

Ten uprostřed mi lišácky odpověděl (aspoň se o to snažil);
,,Jdeme si pro náš náramek."

Podívala jsem se na blonďáka, pak na toho druhýho a na konec na Steva. Ušklíbl se a já se na něj otráveně podívala. Zrádče!!!
Pak jsem se otočila zpět k tomu uprostřed.
   ,,Ještě jsi mi neřekl, jak se jmenujete a proč jsem tady zavřená."

,,Už jsem to jednou říkal-to zaprvé a zadruhé, teď ti to bude před platný. Prostě nám dej ten náramek!" zdřejmě už mu docházeli nervy.

   ,,Jaký?" snažila jsem se dělat hloupou.
   ,,Ty to moc dobře víš."
   ,,To nevím a...."
   ,,Amelie, nedělej husu! Sám jsem ti ho chtěl vzít!" To se ozval Stev. Podívala jsem se mu do očí. Byl to ten Zrádce, úplně stejný, ale.... jeho hlas byl tvrdší a nemilosrdný. Zlý.

   ,,Zrádcům a volům neodpovídám!" zašeptala jsem na něj ,,ty si opravdu myslíš, že ho ještě mám? To si se ale přepočítal. Co myslíš, že člověk s takovou malou věcičkou asi udělá? Hmm? Prodá ji! A víš komu? Chloe." zašklebila jsem se a snažila se vybavit imaginární obchodování s tím náramkem, aby mě neprokoukli. Nejspíš uvěřili, protože se ten třetí zatvářil hooodně zklamale, ti dva potom taky.

   ,,A proč mě tady vězníte teď?" zeptala jsem se s úšklebkem.
   ,,Když jsi tedy k ničemu... využijeme tvou moc." odpověděl sladce blonďák a zatvářil se jako mistr světa.
Tak to se mě opravdu dotklo.
  ,,Na mně se žádná moc využívat NEBUDE!" Zařvala jsem na něj.

Najednou se z celého mojeho nitra přihlásila taková zvláštní touha. Touha trhat a ničit všechno zlo kolem mě. Nic takového jsem doposud nepocítila. Ta vlna emocí, která se mnou prohnala, byla obrovská, a já jsem si v tu chvíli přála být to, jenž se ve mě tak dlouho schovávalo.

Byla jsem volná.  Sesunula jsem se na všechny čtyři a vyběhla ven, z této místnosti. (Později jsem zjistila, že jak jsem se přemněnila vyšla ze mě obrovsky oslepující záře, která ty čtyři strhla k zemi.)

A tak jsem běžela dál, (rychleji než kdy dřív) pryč od té hrůzné místnosti. Schody nahoru, zatáčka v pravo, pár vyděšených vojáků, a.... konečně otevřené dveře ven, do přírody plné života.