Pozůstatky dlaků (OPRAVUJE SE)

1.

Jestli se tento příběh podobá nějakému jinému, tak je to jen náhoda a nebo mě tak moc nadchl, že jsem udělala podobný.
Děkuji za přečtení a pochopení.

Attaka11
___________________________________

[Amelia]

Jmenuji se Amelia, a je mi patnáct let. Nemám rodiče a tak bydlím v děckém domově, který je skoro na konci města.
Je to tam příšerný. Fakt.
Malý děti se tam chovají tak nevychovaně! A ty větší, který by měli mít víc rozumu, tak ty jsou ještě horší.

Nikdy jsem do toho kolektivu nezapadala.
A kdo by taky chtěl zapadnout do tý hromady tupců?! Já teda ne.
Ve škole, jsem se taky moc dobře necítila mezi ostatními. Jako bych k nim moc nepatřila.
Kluci si mě nevšímali a já zase jich, ale holkám jsem byla pro smích kvůli oblečení, a že jsem byla z děckýho domova.- což nechápu, protože několik holek z děcáku se mi taky posmívalo, a to jsem vůbec nemohla pochopit.

Všichni se mě báli. Dokonce i zvířata. Psi přede mnou bojácně couvali, nebo na mne vztekle štěkali.

Jedinou mou 'oddychovkou' bylo kreslení a čtení knih.

☆☆☆

Probudila jsem se časně ráno. .V tomhle děckém domově nikdy nebudili a když, tak hodně pozdě, takže jste si museli dávat dobrý pozor, aby jste nezaspali školu.

Tak teda; probudila jsem se, rozhlédla se, a přeběhl mi mráz po zádech. Nikdo tady nebyl.

Sakra!

Všichni už byli určitě na cestě do školy, protože tady bylo hrobové ticho. A na takové jsem nebyla vůbec zvyklá.
Abych se nebála, začala jsem si mluvit sama pro sebe a chvílemi jsem i zpívala.
Noo... nevim jestli zrovna to moje skřehotání se dalo považovat za zpěv, ale dělala jsem to jen tak, pro uklidněnou.
Bohužel to došlo do takové míry, že sem, do druhého patra musela přiběhnout vychovatelka, napomenout mě, abych sebou hodila a abych taky přestala hulákat, což jsem si (ačkoli nerada) připustila.

V rychlosti jsem se oblékla, vyndala z pod postele svůj předem připravený batoh a co nejrychleji jsem seběhla schody do jídelny.
Tam se už jedlo a jako vždy, na mě zbyl kousek chleba s máslem, ale bohužel žádný čaj... no, ale co mi přišlo hodně divné bylo to, že v jídelně bylo opravdu ticho...

Během mé snídaně do mě někdo šťouchnul tak, že jsem se zakuckala a málem vrátila skoro celý chleba na stůl. Otočila jsem se a uviděla Malou Dorotku (jo tak jí říkali - pěkně praštěná přezdívka), jak se na mě dívá se zlověstně rozšířenýma očima.
,,To jsi do mě....." začnu, ale ona
mě nenechá domluvit.
,,Máš jít za Wellovovou." Řekne důležitě a ukáže ke dveřím.
,,A máš tam jít teď."
Podívala se na můj kousíček nedojezeného chleba.

Chce mi ho sníst.

Uvedomila jsem si, nacpala si zbytek do pusy a odešla do ředitelčiny základny.

☆☆☆

,,Dobré ráno." pozdravila jsem a posadila se na židli, naproti slečně Wellevové, té mladé dámě s oříškově hnědými vlasy a očima stejné barvy. Dnes měla své oblíbené modré šaty, a právě se přehrabovala v nějakých papírech. Nakonec vítězoslavně vytáhla malý, přesto úctyhodně vypadající papír a položila ho vedle svého malého bloku, konečně se na mě podívala a odpověděla na můj pozdrav.
,,Dnes, by měl do školy přijít
nový žák, jménem...eh..." jukla do papíru a pokračovala.
,,jménem Stev - bez příjmení. ...Je zvláštní, že ho nemá." Krátce se zadumala. Já jsem si odkašlala a probudila ji tak do reality. Omluvně se na mě podívala a vrátila se k předchozímu tématu:
,,Byla bys tak hodná, a dovedla ho sem, - samozdřejmě, když se tě zeptá. Na tebe je podle mě veliké spolehnutí ....můžu se teda spolehnout?"
,,Eeee jistě."
,,Tak to je supr." Vstala a přešla ke květináči.
,,Měla by sis pohnout, za chvíli ti začíná škola." Řekla významně.
Rychle jsem vystartovala ze židle a bez pozdravu jsem vyletěla z jejího kabinetu. Co nejrychleji jsem vyběhla po schodech popadla batoh, který ležel u dveří od naší ložnice, když jsem ho tam před snídaní položila, rychle jsem seběhla zpátky po schodech, a šup do bot.
Pak jsem otevřela velké vstupní dveře, vyletěla jsem ven, přelezla plot, -což bylo rychlejší než pomalé odemykání vrátek a co nejrychleji jsem utíkala do školy.
Samozdřejmě že jsem přišla o první polovinu hodiny, a když jsem udýchaně vtrhla do třídy, všechny oči se upřely na mě.
Zčervenala jsem jako rajče a nervózně přešlápla.

,,Dobrý d-den" zakoktala jsem udýchaně.
,,Moc se omlouvám, ale já jsem tak trochu zaspala a...."
,,Amelie Wilsonová! To už se stalo tolikrát! Jak můžeš být tak líná, že nemůžeš normálně vstávat podle hodin? To v noci vyjídáš ledničku, nebo co..?!" dál už to radši nebudu rozepisovat, protože to byl dlooouhý monolog, při kterém jsem se pořádně zapotila.

Na druhou stranu, mi mohli být spolužáci vděční, že jsem jim "zkrátila" hodinu. -Což teda nebyli.

A abych to ukončila; z hodiny jsem bohužel odešla zase s poznámkou. Ano zase, protože takhle pozdě chodím skoro pořád.