Anděl s pistolí

27.

Díky mimice jsme schopni na obličeji vytvořit až 1000 různých výrazů a emocí. To, že jsem jich právě v tuto chvíli stihla vystřídat něco přes polovinu, je kapitola sama o sobě. Od nepopsatelné hrůze jsem přešla ke zděšení, od zděšení k odporu a od odporu po šok.

Byla jsem v nesmírném šoku. Já každou chvíli čekala, kdy mi z toho polekání, z té hrůzy a šoku vypoví srdce a plíce. Takový nápor přece unést nemůžou.

A dámy a pánové, šok nebyl to, u čeho jsem skončila. Já pokračovala dál. Začínala jsem být totiž pěkně nasraná. Byla jsem nasraná na Johnsona. Jak to, že si ten bastard mohl dovolit zapomenout, že nás přesně v tomhle místě čeká čtvrtý úkol?! Byla jsem taky doběla rozpálená z toho neřáda, který se vůbec opovážil se mě jenom dotknout a vyděsit mě k smrti. Najednou už jsem neměla jen strach ze selhání srdce a plic. Začínala jsem mít obavy o tu tepající žílu, která nebezpečně vystoupla na mém čele. Jo, takhle nasraná já byla.

„Okamžitě. Mě. Pusť!" odříkala jsem docela udýchaně a začala jsem se v neznámé náruči vzpírat. Ta neznámá náruč byla dle všech posouditelných faktorů mužská. Držel mě pevně a silně, tudíž bylo docela nepravděpodobné, že bych se z té náruče dostala jen tak.

„Budeš toho muset udělat víc než se jen vzpírat," odpoví ta nestvůra posměšným hlasem.

Takže on si chce hrát.

Fajn.

Bylo mi jedno, že mám za zády jednoho z vedoucích. Taky mi bylo jedno, že to, co teď udělám bude zlé a já za to rozhodně budu pykat.

Náš pan vedoucí nebyl zas tak moudrý. Sice mě držel pevně a silně, no nechal mi volné lokty. Stačil pouze prudký pohyb loktem dozadu, abych ho zasáhla do břicha. Díky tomu jeho sevření kolem mě značně povolilo, což mi dostatečně postačilo k tomu, abych se mu vysmýkla. Bohužel jsem nebyla tak rychlá, jak jsem původně zamýšlela. Byl rychlejší a spěšně mě popadl za paži a strhnul mě zpátky.

„Dobrý pokus," ocenil mou snahu. „Marný, ale dobrý."

Sladce jsem se na něj usmála. „Uvidíme, jestli bude marné i tohle to." A s poslední slovem jsem ho kolenem poměrně silně zasáhla do jeho citlivých partií. Jop, teď jsem si opravdu zadělala na malér.

Vedoucímu z úst unikl přidušený, až přespříliš ženský výkřik a jako domeček z karet se sesunul k zemi.

Zatímco se mi v hlavě rozsvítila poplašná rudá světla, která zračila, že jsem totálně a hluboce v zadku, rozběhla jsem se za přáteli. Ti se mezitím potýkali s ostatními vedoucími. I když jsme byli v přesile, vyhrávali nad námi. Jak to bylo možné? To se mě neptejte.

Musela jsem jim vysmeknout obrovskou poklonu za to, jak skvěle „vystajlovaní" byli. I takový drsňák, jako byl Miller's, nebo Johnson či Browny vypadali, jako by si každou chvíli měli nadělat do kalhot.

Zahnali nás do kouta. Obklíčili nás čtyři odporně vypadající vedoucí. Stáli kolem nás. Dokonce i ten, kterému jsem z jeho přirození udělala guláš už opět stál na nohou a prudce oddechoval.

Vyčkávali jsme. Zjistila jsem, že čtvrtý úkol neměl žádnou pointu. Jeho jediným cílem bylo vystrašit nás. To jim vyšlo.

Nevěděli jsme, co bude dál. Mohla jsem jen počítat vteřiny co ubíhaly a poslouchat naše splašené dechy. Těkala jsem očima z jednoho na druhého, skenovala jsem každý jejich pohyb, každé zavrtění, mrknutí. Takže jakmile se na nás vrhli, byla jsem připravená. Vystřelila jsem jako kulka a hnala se po cestě, kterou ozařovali lucerničky. Ostatní mi byli v patách. No v patách, kluci byli přede mnou, abych to upřesnila. S holkami jsme se držely kluků, ale ať jsme se snažily, jak nejvíc jsme mohly, vedoucí nám byli v patách. Doslova mi dýchali na záda. Lízali mi podrážku. Tak blízko byli.