Anděl s pistolí

39.

Povím vám jednu věc. Dostat z vlasů smíchanou mouku s vodou a pískem je nadlidský výkon. Bez prdele. Ať jsem tu hlavu sebevíc drhla, šlo to ztěžka. A co si budeme. Čím víc jsem tu hlavu drhla, tím víc se mi zacuchávaly vlasy. Nemusím vám ani říkat, jak těžce jsem je potom rozčesávala. Vyrvala jsem si jich asi pět set tisíc a ve výsledku jsem byla plešatá. Pěkný začátek dne.

Jedna věc mě ale těšila nejvíc. Nebyla jsem na to sama, kdo takhle trpěl. Některé holky na tom byly daleko hůř.

Molly, ta bohužel trpěla nejvíc. Svědící prášek byl opravdu to nejhorší, co mohli kluci vymyslet. Nevybereš si.

„V kolik máš ten pohovor?" zeptala se mě Lily, zatímco se stejně jako já snažila upravit ten bordel na hlavě.

„Krucinál!" zaklela jsem. „Úplně jsem na něj zapomněla!"

„Tak to by sis měla urychleně vzpomenout," odpověděla úsečně.

Skvělá rada, opravdu.

„Umh, myslím že v devět. Ale jistá si tím nejsem..."

„Takže v devět."

„Momentík," vyhrkla jsem a přestala jsem si rvát vlasy. „Není v tu dobu snídaně?!" vypadlo ze mě. „To jako budu o hladu?!"

„Něco ti odložíme, neboj se. Nehysterči," uklidňovala mě.

„Ale já už mám hlad teď!"

„Tak si zajdi do jídelny před pohovorem a něco si tam vezmeš a sníš si to u Evy."

Vložila jsem si hlavu do dlaní. „To bude mít teda radost."

*

A taky že měla. Byla hodně překvapená, když jsem si před ní pěkně sedla s miskou plnou jogurtu a müsli a s chutí to tam chroupala. Dave mlčel. Kupodivu neměl nic, co by mi k mému chování řekl.

„No dobrá," odmávla to a otevřela si mou složku. „Jak se máš?"

Jelikož mám jídlo, kterým plním děsivě prázdný žaludek, tak se mám skvěle.

Báječně.

Ne že mi to zkazíš!

„Mám se skvěle." Stručná odpověď.

„Výborně!" zaraduje se. „Jak se ti líbí na táboře?"

Povzdechnu si a narvu si lžíci plnou jogurtu do úst. „Opravdu se na to musíte ptát po třetí?" zahuhlám s plnou pusou.

„Ano," odvětí stroze.

Pomalu požvýkám sousto. Dávám si na čas. „Líbí se mi tu. Ten tábor, tohle všechno," mávnu neurčito kam lžičkou, „má nějaký smysl. A podržte se! Ani se mi nechce domů!" prásknu lžičkou do misky. „Věřili byste tomu?!"

„Opravdu šokující zpráva," konstatuje Dave.

„Já jsem příjemně potěšena, Angie. Děláš mi obrovskou radost."

Já vím.

Jsem prostě nejlepší.

„Co přátelé?" pokračuje ve vyzvídání.

Opravdu by si měla vymyslet originálnější otázky.

„Tak ty mi budou nejvíc chybět. Proč takové lidi nemám v Kansasu? Miluju je."

A to všechny.

Na nikoho a na nic nenarážím.

Vůbec ne.