Anděl s pistolí

29.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, chtěla jsem se jí svěřit. Chtěla jsem ji to povědět, protože u někoho jsem začít musela. Ona by byla můj startovací bod. Pokud bych to řekla jí, mohla bych to říct i ostatním. Jenomže to bych na to musela mít koule. Což nemám.

„Zapomněla jsem na ten blbej pohovor," odpovím na jeho otázku.

Když se na něj podívám, v očích má pochopení. Ví, jak to dopadlo minule.

Nic neříká. Jen se na mě dívá.

„Proč se na mě takhle díváš?" zašeptám a cítím, jak se mi začínají třást kolena.

„Protože to, co mám přímo před sebou, stojí za to."

Zúžím na něj své oči a nakloním hlavu na stranu. Vlasy mi spadnou do tváře a já je letmým pohybem dostanu zpátky na záda.

Dámy a pánové, tohle byl můj způsob flirtování.

„Nejsem žádný svatý obrázek," zavrním a usměju se na něj.

„Ty jsi takový andílek s krásným úsměvem." Na oplátku se na mě i on usměje a pane bože, že to je úsměv. Stokrát předčil ten můj. Najednou už se mi netřesou jen kolena. Můj žaludek dělá přemety.

„Jo jo, můj luxusní úsměv alá měsíček na hnoji je fantastickej."

„Příště by možná stačilo děkuju," usměje se sarkasticky.

„Předběhl si mě," pokrčím nevině rameny.

„S tebou se člověk nenudí."

„Marku!" chytnu ho volnou rukou za rameno a přitáhnu si ho k sobě. A že to je debilní nápad mít ho takhle u sebe, dýchat jeho vzduch, cítit jeho vůni a teplo těla. S přemáháním v sobě hledám zbytky rozumu a snažím se sesmolit smysluplnou větu. „To je první rozumná věc, co si dneska řekl." Což kecám, ale přiznat to nemůžu.

Chvíli na mě němě kouká. Očividně nemá vůbec páru, co jsem teď řekla. Jen stojí, očima přeskakuje z mých kukadel na mé rty a těžce oddechuje.

„Ať si teď řekla cokoliv, mohla bys to prosím zopakovat?" vysloví svou otázku s námahou.

Mám co dělat, abych smíchy nevyprskla.

„Škoda jenom, že musíme jít na další aktivitu, viď?"

A teď se vzpamatuje. Tohle byl dostatečně silný impuls k tomu, abych ho probrala. Protože pokud by se dál díval na mé rty, asi bych po něm skočila a zblajzla bych ho jako malinu.

Překrásně se na mě usmál a oči mu zněžněly, jak mě popadl za mou přivázanou ruku. „Všechno je mnohem lepší, když jsi po mém boku."

Byla jsem v jídelně. Bylo tady mnoho lidí. Někteří jistojistě koukali po nás, ale já měla oči jenom pro Marka. Stoprocentně jsem se začervenala. Stoprocentně se mi zadrhl dech. Stoprocentně se mi roztřáslo těch šest set svalů, které v těle údajně máme mít.

Byla jsem tak akorát schopna usmát se na něj. Mozek se mi totiž roztavil a vhodnou slovní odpověď jsem proto nenašla.

No očividně mu můj úsměv stačil natolik, že sevřel mou ruku ve své a palcem mi na hřbet ruky malovat kroužky.

Mé drahé srdce. 

Mohla bych tě o něco poprosit? 

Za žádnou cenu se do něj nesmíš zamilovat.

Ne teď.

Ne, když nezná tvé tajemství.

Ne, když je tvá budoucnost nejistá.