Znovuzrození - POZASTAVENO

Kapitola první-Světlo na konci tunelu

Ostré světlo se bolestivě zabodlo do mých očí. Štípalo to, ale i přesto jsem od něj pohledem neuhnula. Bylo to něco neuvěřitelného! První úkaz, který jsem viděla od doby naprosté prázdnoty. Byla jsem jím uchvácená.

Ze snění a dívání do žárovky mě odtrhly vzdálené hlasy. Párkrát jsem zamrkala a začala rozpoznávat věci kolem sebe. Sice to všechno bylo rozmazané a já viděla především jen obrysy, ale i to mi bohatě stačilo. Nedokážete si představit, jak jsem se cítila... Jako bůh. Věřila jsem, že teď dokážu cokoliv. Alespoň na tu malou chvilku.

Ozvala se rána. Nejspíše něco kovového dopadlo na dlážděnou
podlahu, blízko mé postele.
„Probudila se.“ Špitla žena nevěřícně a odběhla.
Proč? P... proč odešla? Chtěla jsem něco říct, ale z mých úst vyšlo něco nesrozumitelného. Sama jsem se toho chrčení vyděsila. Byla jsem až moc zmatená, než abych si uvědomila, co se dělo.
Chvíli byl klid. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v nemocničním pokoji? Ano, nejspíš to tak bude.

Pokusila jsem se zvednout, ale bolest mi to nedovolila. Mé tělo teď ovládala mnohem lépe, než v onom světě, kde jsem byla.
Zhluboka jsem se tedy nadechla a použila všechnu sílu, co jsem měla, na zvednutí pravé ruky. Zorničky se mi zúžily, tohle nemohla být ona. Vypadala spíše, jako kost potažená bledou kůží. Začala jsem panikařit. Dech se mi zrychlil a ruka mi dopadla zpět na měkkou matraci. Měla jsem strach.

Co tu vlastně dělám? Co se stalo, že… opět žiju, vidím a dýchám? Kdo vlastně jsem? Ani jsem si to neuvědomila a po tvářích mi začalo něco stékat. Slzy? Nejspíše to byly ony, ale já měla pocit, že je to právě ta tekutina, která stékala po hrotu šípu, který mě zasáhl a osvobodil.

Do pokoje vešly dvě ženy a muž. Ani jednoho z nich jsem neznala, byl to trochu nepříjemný pocit. Na druhou stranu jsem měla radost, že mám společnost. Nebyla jsem sama a to bylo hlavní.
Těkala jsem pohledem mezi třemi postavami a čekala, jestli něco řeknou. Jako první promluvil muž. Představil se jako doktor Kollër. Mluvil pomalu a zřetelně, abych mu rozuměla. Bylo to od něj milé. Za tu dobu se mi také zaostřilo vidění, takže jsem si je mohla prohlédnout.
Bohužel to nebyl dobrý nápad.
Když si jedna z žen všimla mého pohledu, otřásla se. To jsem snad byla nějaká zrůda? V duchu jsem si povzdechla, možná že ano.

Doktor dál mluvil a snažil se mi vysvětlit, co se stalo. Jediné, co jsem pochytila bylo, že se jmenuji Cher a dost dlouho jsem spala… Počkat, spala? Ne… Byla jsem v kómatu?! Jak dlouho? Nedělejte si ze mě legraci! Není možné, abych tam byla tak dlouho. To nejde. Kdybych mohla, začala bych křičet. Teď jsem se zmohla jen na slabé zakňourání.

Doktor mi věnoval soucitný pohled a krátce mi položil ruku na čelo. Vypadalo to, že tušil, jak se cítím. Alespoň jsem doufala, že to tak je.
„Slečno Strife. Teď vám dáme prášky na uklidnění a proti bolesti. Pokud mi rozumíte, pomalu kývněte.“ Co jiného jsem měla dělat, než kývnout. Zhluboka jsem se nadechla a nechala je, ať udělají to, co musejí.

Po podání léků jsem se cítila… zvláštně. Můj žaludek dělal kotrmelce a moje hlava si hrála na dětský kolotoč.
Úžasné… neměly mi léky pomoc? Samozřejmě, že měly. Přišlo mi, jako by mě ti tři chtěli ještě více zmást.

Když odcházeli, zahlédla jsem něco podivného. Doktor si po cestě zívl. Nejdříve jsem si v duchu řekla, jak je to nezdvořilé, že nepoužil ani ruku. Pak jsem ale zahlédla jeho jazyk.
Byl dlouhý a na konci rozdvojený. Netušila jsem, jestli se mi to jen zdálo nebo to měly na svědomí prášky. Možná doktor patřil k té divné skupině lidí, co se tetovali a dělali piercingy skoro po celém těle.

Hned na to jsem ale cítila, jak moje mysl zpomaluje. Za chvilku jsem nedokázala ani normálně přemýšlet. Má víčka klesla a já se vrátila tam, odkud jsem přišla.

Zpět... zpět do té děsivé tmy.

●Tak. Je tu první kapitola mého příběhu. 😂❤ Nečekala jsem, že psaní bude až tak náročné, ale nakonec jsem to nějak zvládla.

●Dlouho jsem dumala nad vhodným jménem, naší hlavní postavy a nakonec vyhrálo tohle. Dodala bych, že je důležité si v mém příběhu všímat maličkostí, protože se vám to později, bude možná hodit 🤫

●Ohledně kapitol. Měla by být 1-2 každý týden.
Popřípadě můžete napsat, jestli vám vyhovuje délka, nebo byste chtěli delší.

●Nakonec. Doufám, že se vám příběh líbí a budete se těšit na jeho pokračování. 

●Prozatím se s vámi loučím a přeji krásný zbytek dne. ❤