Znovuzrození - POZASTAVENO

Kapitola čtvrtá- Ďáblův učeň, či vlčí chodec?

                 Pohled Samuela

Odešel jsem, aniž bych se na ni znovu podíval. Tolik jsem s Cher chtěl být, ale věděl jsem, že pokud bych zůstal déle, zabil by mě. A co pak? Mrtvý nikomu nepomůžu.
Opřel jsem se zády o dveře jejího pokoje a schoval obličej do svých dlaní. Byl jsem v tuhle chvíli takřka bezmocný. Mohl jsem se jen z dálky dívat, jak trpí a modlit se, aby přežila.

Nebyl jsem slepý, modřin na jejím krku jsem si všiml. Sice jsem netušil, kdo přesně jí to udělal, ale byl rozhodně nebezpečný a mocný. Dokázal se dostat přes silnou bariéru a k tomu všemu nebyl vidět na kamerách.
Zhluboka jsem se nadechl a svěsil ruce podél těla. Byl jsem odhodlaný své malé sestřičce pomoci, jen jsem musel přijít na to jak.

Po dlouhé době jsem se ukázal ve svém, středně velkém bytě. Překvapivě se nenacházel v nejlepším stavu. Upřímně jsem do té doby kašlal na úklid. To jste jistě nečekali, že? Každopádně jsem musel dát vše do pořádku a poté sepsat důležité věci pro doktora Kollëra.
Aspoň nějak jsem mohl být užitečný. Trvalo to snad tři hodiny, ale výsledek stál za to. Byt se téměř třpytil a já a začal uvažovat o práci profesionálního uklízeče.

Teď byli na řadě spisy. Posadil jsem se ke svému pracovnímu stolu a vytáhl čistý papír. Byl jsem jeden z mála lidí, co měli přístup k zakázaným knihám a dost jsem toho využíval. Snažil jsem se pracovat v tajnosti, ale některé informace se objevovaly všude. Nikomu jsem však knihy nesměl půjčovat.
Pokud někdo něco chtěl, musel jsem to takhle pracně přepsat. Jediné plus byly peníze, které jsem za to dostával. Nečekali byste, jakou hodnotu má pár slov! Samozřejmě, že je to špatné, ale jak jinak bych si měl vydělat?

Léčba sestry mě stála hodně, proto mě tolik vzalo to, když řekla, že si mě nepamatuje. Jen díky nám přežila to, co ji postihlo. Tak proč? - Proč nás tak potrestali, když jsme jí zachránili život? Bylo to nespravedlivé!

Udeřil jsem do stolu a skoro si na papír rozlil inkoust. Lehce jsem se otřásl. Pokud by se tak stalo, vše bych musel dělat znovu. Radši jsem se uklidnil a pokračoval dál.

                   Pohled Cher

Zmateně jsem si prohlížela kamínek ve své dlani. Jaksi jsem nechápala, proč mi ho Samuel dával. Měl to být nějaký vtípek? Dárek? Nebo mi to tady nechal omylem? Pokroutila jsem hlavou a položila ho na noční stolek.

Svou pozornost jsem teď upřela na album. Natáhla jsem se pro něj a přejela prsty po jeho desce. Vypadalo staře, dokonce tak i vonělo. Pomalu jsem jej rozevřela.
Na první stránce byly rovnou tři fotky. Na každé jsem byla společně se Samuelem.
Kolik nám tak mohlo být? Vypadali jsme tam na sedm nebo osm? Byli jsme na pláži u moře a vypadalo to, že jsme si to tam užívali. Stavěli jsme si hrady z písku a čachtali se ve vodě.

Nevědomky jsem se pousmála. Takhle jsem pokračovala v listování dál, až jsem najednou byla v půlce. Bylo toho tolik a já si i přesto na nic z toho nevzpomínala.
Kdyby mi někdo ukázal ta místa na jiné fotce, možná by mi přišla povědomá, ale jinak nic. Začalo mě to sžírat na mysli.

Další zvláštní věc byla, že nikde nebyli naši rodiče, ani na jediné fotce. Napadlo mě, že jsem rodiče jednoduše neměla, ale tím pádem nastává otázka, kde byli naši pěstouni? Nechápala jsem to.
Vždy jsem na fotce byla já, Samuel, nebo oba dohromady. Občas se tam připletlo nějaké zvíře, ale jinak opravdu nic! Bylo to podivné.

Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře. Hned na to se otevřely a vešla sestřička, která mi předtím běžela pro pomoc. Nevypadala zrovna nadšeně, že se musí starat zrovna o mě.

„Nesu vám večeři.“ řekla a hned na to se rychle zeptala „Budete potřebovat s něčím pomoc?“ Položila tác na držadla a než jsem stačila odpovědět, začala mluvit znovu.
„Po večeři bude následovat koupání.“ dodala a posadila se na židli vedle mé postele.

Konečně přestala mluvit a já si oddechla. Zavrtěla jsem hlavou, že pomoc nepotřebuji a poté přikývla, že rozumím. Na jídlo jsem se strašně těšila. Konečně jsem mohla jíst, jako normální člověk.
Roztřesenou ruku jsem položila na lžíci a nabrala si trochu té kaše z neidentifikovatelných ingrediencí. Někomu by z toho bylo špatně, ale já si tu chuť užívala!
Dokonce mě musela sestřička trochu mírnit, přeci jen jsem poprvé po dlouhé době jedla normálním způsobem.

Snědla jsem vše i za cenu toho, že by mi z toho mohlo později být špatně a spokojeně se uvelebila v posteli. Chtěla jsem jít spát, protože jsem z dneška byla dost unavená, ale sestřička řekla, že ne.
Zklamaně jsem se na ni podívala a pomalu se posadila. Bohužel už všechny věci měla s sebou, takže jsem si nemohla zdřímnout ani na pár minut. Na druhou stranu mě myšlenka na to, že se budu moci umýt teplou vodou a zbavit se tak stresu vcelku potěšila.

S pomocí sestřičky a vozíku jsem se dostala do malé koupelny s vanou.
„Napustím vám vodu. Předpokládám, že tu budete chtít být sama, proto budu čekat za dveřmi. Pokud budete potřebovat pomoc, zavolejte.“ Řekla už automaticky a nařídila teplotu vody. Začala jsem se upřímně těšit na chvilku odpočinku.
Když byla vana napuštěná, sestřička se na mě podívala.
„Pokuste se nedělat blbosti.“ Pronesla k mé maličkost.

Pak odešla. Konečně klid! Pomaličku jsem si svlékla košili a zatím radši nezkoumala své kostnaté tělo. Vlezla jsem si do teplé vody ve vaně, uvelebila se a jemně se přidržovala o opěradlo, které tam bylo udělané pro slabší pacienty.

Únava mě ale přeci jen po chvilce znovu dostihla. Rozhodla jsem se tedy na chvilku zavřít oči, ale teprve až teď si uvědomuji, jaká obrovská chyba to byla.
Když jsem je opět otevřela, voda už nebyla průhledná, ale pomalinku se obarvovala černou. Všimla jsem si, že všechna ta tekutina? Šla z odpadu. Už teď jsem začínala mít strach z toho, co se bude dít dál. Po pár vteřinách byla voda obarvená kompletně. Ani svou ruku jsem pod ní neviděla. Po prozkoumání mi spíše připomínala lepkavou a zapáchající ropu.

Samozřejmě jsem chtěla okamžitě vstát, ale něco mi v tom zabránilo. Na svých ramenou jsem ucítila náhlou bolest. Ztuhla jsem a zadívala se do jednoho bodu předemnou. Do mé kůže se totiž zarývaly nehty, spíše  drápy čehosi.

Ptáte se čeho? To jsem sama opravdu netušila. Bála jsem se otočit, vlastně i kdybych se chtěla pohnout, nedokázala bych to. Možná to bylo, ale na jednu stranu dobře, protože jsem cítila pach hniloby a teplý dech na svém krku. Už zase...

Tohle nemohlo dopadnout dobře, určitě mě to chtělo zabít! Jak se to ke mně ale dostalo?
V tu chvíli jsem si vzpomněla na sestřičku. Chtěla jsem začít křičet, ale TO to nejspíše vycítilo a během pár vteřin mě to stáhlo pod černo černou hladinu vody.

Je sobota a tím pádem nová kapitola! 😂 Velké díky opět patří mému pomocníkovi Thopsonek 💚

Doufám, že vám kapitola líbila, každopádně se s vámi prozatím loučím a přeji krásný zbytek dne 😊