Znovuzrození - POZASTAVENO

Kapitola pátá- Moře prázdnoty

To monstrum mě stáhlo pod hladinu vody. Rukama jsem se snažila zapřít o dno vany, ale jakoby tam nebylo. Kopala jsem a mávala rukama, ale bez úspěchu. Naopak mě to táhlo hlouběji a hlouběji. Měla jsem zavřené oči a cítila, jak mi v plicích pomalu dochází kyslík. Potřebovala jsem se už nadechnou!

Když už jsem ani nedoufala, tak jsem si uvědomila, že stisk tvora pomalu opadá. Nebyla jsem hloupá a hned jsem toho využila, trhla jsem sebou jednou, podruhé… a konečně! Slabými tempy jsem se blížila k hladině, poháněná nadějí, že budu ještě chvíli žít. To by tedy bylo… není to ani týden, co jsem se vrátila a hned bych měla umřít?

Na tváři jsem ucítila slabý větřík a to mi bylo znamením, že se už mohu konečně nadechnout. Samozřejmě jsem nejprve musela vykašlat všechnu vodu, které jsem se i přes všechnu tu snahu dost nalokala. Pálilo mě z toho nepříjemně v nosu i krku. Po chvíli jsem se odhodlala otevřít oči a opravdu. Byla jsem v moři. Aspoň tak prostor kolem mě vypadal. Voda všude kolem a nikde žádný břeh.

Mé počáteční nadšení opadlo. Uvědomovala jsem si, že díky nedostatku energie a obrovskému vyčerpání budu brzy opět klesat ke dnu.
„Nenávidím vodu.“ Zakňučela jsem do ticha, které občas přerušily malé vlnky.

Věděla jsem, že plavat dál nemá smysl a i kdybych v dálce viděla ostrov, nedoplavala bych k němu. Zhluboka jsem se nadechla a na chvilku zavřela oči. Snažila jsem se na něco přijít, ale neustálá práce s rukama a nohama to ztěžovala. K tomu všemu mě přerušoval ten hlas. Počkat… hlas? Okamžitě jsem oči zase otevřela a otočila se.

Můj pohled spočinul na dřevěné loďce a černovlasém chlapci na ní. Pootevřela jsem ústa, ze kterých stejně nic nevyšlo. Uvědomila jsem si, že je to ten kluk, co mě nedávno škrtil na kamenném mostě. Mé oči naplnilo čisté zděšení. Pokoušela jsem se dostat co nejdále, ale jaké jsem měla šance?

„Jednou chci udělat něco dobrého a ty začneš přede mnou utíkat…“ odmlčel se a poté se pobaveně ušklíbl.
,,V tomhle případě vlastně plavat pryč.“ opravil se.
„Dávám ti na výběr. Buďto půjdeš se mnou nebo tu zemřeš." řekl nakonec a s rukou nataženou směrem ke mně, čekal na mou reakci.
Já se pochopitelně zastavila. Chvíli se na něj dívala a váhala. Co bylo lepší? Utopit se, nebo se nechat zabít psychopatem?

Když už jsem viděla, že už chce ruku stáhnout zpátky k sobě, skoro jsem po ní skočila. Usoudila jsem, že s ním mám stále trochu naděje.
„Dobře! Dobře!“ vyhrkla jsem rychle a jeho ruku pevně stiskla, abych se nepotopila.

Vítězně se usmál a vytáhl mě k sobě na loďku. Možná to bylo mou muší vahou, ale připadala jsem si při tom jako pírko, které by snadno mohl odvát poryv větru. Rozplácla jsem se na palubě loďky a zhluboka dýchala. Měla jsem plno otázek.
Třeba, jak se tam tak rychle vzal? Je snad duch? A proč mi pomohl?

Nechápala jsem to, ale radši se ho na nic neptala. Cítila jsem na sobě jeho pohled a přepadla mě nervozita. Radši jsem se pomalu posadila na jednu z laviček a zadívala se na své ruce „Děkuju.“ zamrmlala jsem tiše, ale oči jsem k němu nezvedla.

„Hlavně si nemysli, že tohle bylo zadarmo.“ zamračil se a vyjasnil mi tak část situace.
„Pojedeš teď se mnou a později mi tuhle laskavost oplatíš… Mimochodem, přišla jsi už na tu odpověď?“ naklonil hlavu na stranu a stále mě probodával svým pohledem.

V tu chvíli jsem si i uvědomila, že mluvím úplně normálně. Bylo to zvláštní, tohle všechno. Připomněl mi tím i hádanku, na kterou jsem zcela zapomněla.
„Ještě ne.“ odpověděla jsem mu, aby se nenaštval a začala nad tím přemýšlet.
Mezitím se dala loď do pohybu a rychlým tempem se blížila ke vzdálené pevnině, která se z ničeho nic objevila na obzoru.

„Jak nečekané… ale to jsem si mohl myslet. Váš druh je tak primitivní." Pronesl lhostejně a zívl si.

Poté se postavil a udělal krok k přídi loďky. Čekala jsem přinejmenším nějaké zakymácení, při nejhorším převrhnutí, ale loďka se ani nehnula
Jako by byla k vodě připevněná. Aspoň jsem díky tomu začala věnovat více pozornosti okolí.

Překvapeně jsem zamrkala. Ostrov byl už jen pár desítek metrů před námi.
Když jsem se zeptala, co je to za loď, tak neodpověděl a jen protočil očima. Dál jsem mlčela. Kdybyste ho viděli, nedivili byste se. Byl svým způsobem dost děsivý.

Když jsme dopluli k mělčině, seskočil do vody a začal táhnout loď za provaz s kotvícím lanem ke břehu. Skoro jsem až přepadla, když za lano prvně zatáhl. Byl opravdu silný a já si potvrdila to, že by stačilo lehké pohnutí s mou hlavou a padla bych mrtvá k zemi. Trvalo jen pár sekund a loď už byla z poloviny na bílém písku. On si dal ruce v bok a nadzvedl obočí „To tu chceš přespat či co?“ Chytl mě a táhl z loďky ven.

Sice se mu to podařilo, ale sotva se mé nohy dotkly pevniny, byly proti jeho plánům. Skoro mě neudržely. Objala jsem si rukama ramena a stála na místě, jako tvrdé Y. Chlapec už celkem ztrácel nervy.
Musel se nadechnout a poté zhluboka vydechnout, aby mě svým pohledem nerozčtvrtil na malé kousky. Nakonec se mlčky otočil a šel směrem do lesa. Zarazila jsem se.

To mě tu chtěl takhle nechat?! Vyděšeně a částečně i naštvaně jsem se rozhlédla kolem.

„Hlavně klid. Nic se ti nestane.“ Snažila jsem se v duchu, uklidnit sebe samotnou.
Stačilo jedno prasknutí větvičky a já skoro dostala infarkt. Byla jsem zraněná, to monstrum mi podrápalo nohu a tak má krev mohla snadno přilákat nevítané hosty. Zpoza stromu, jak jsem čekala, nevyšel ten chlapec, ale nějaký tvor. Byl to snad nějaký kříženec jelena a kostlivce, který byl ke všemu porostlý mechem. Netušila jsem, co udělat.

Zvíře to bylo krásné, ale mohlo být nebezpečné. Proto jsem udělala maličký krok dozadu a stále ho sledovala. Konečně si mě to všimlo a zvedlo svou hlavu s mohutným parožím. Jeho černé, korálkové oči se dívaly do těch mých a já měla pocit, že mi vidí přímo do duše. Tiše jsem polkla a celá omámená se začala pomalými kroky blížit ke zvířeti…

Tak... je tu pátá kapitola, po delší době. Omlouvám se, že to nevyšlo dříve, ale každý to zná. Jeden týden jsem byla nemocná a druhý musela vše dohánět a na psaní pak nebyla vůbec chuť. Bez té to bohužel nejde :c

Přesto doufám, že se vám líbila. Strašně děkuju lidem, kteří píšou pozitivní komentáře, které mi vždy zlepší náladu a nakopnou ke psaní.

Každopádně se s vámi prozatím loučím a přeju krásný zbytek dne❤