Znovuzrození - POZASTAVENO

Kapitola druhá-Muž stojící na mostě

Je mi zima. Bojím se otevřít oči… Co se stane, když je otevřu?… Zůstanu tu už navždy, nebo je tu nějaká naděje, že se vrátím zpět?

Slyším dopadající kapky vody na zem. Cítím, jak se hladina vody pomalu zvyšuje a chladí mi tím nohy. Zastavila se pod mými koleny. Znervózňovalo mě to, nic takového se předtím nedělo, tak proč teď? Rukama jsem zapátrala kolem sebe. Vida. Pod svými prsty jsem ucítila… stěnu? Co ta tu dělala?
Měla jsem nutkání oči otevřít, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se začala brodit vodou podél stěny.

Co byste dělali vy? Určitě byste nestáli na místě a nečekali na svou popravu. Tohle je jedna z mála věcí, co se mnou máte společnou.

Nedalo se to ale vydržet věčně. Voda byla ledová a já byla oděna jen ve slabé košili. Pokud jsem tedy kus oblečení poznala.
Zuby mi už drkotaly zimou. Zoufale jsem se jednou rukou objímala a naivně doufala, že mě alespoň trochu zahřeje.

Jak dlouho tu jsem?… Hodinu, dvě, tři? Možná déle, kdo ví…

Když už jsem ani nedoufala a nohy se mi pletly, tak jsem do něčeho narazila. Zavrávorala jsem, ale naštěstí jsem se chytila té věci, do které jsem narazila. Srdce mi několikrát vynechalo, když jsem si uvědomila, že držím látku. Teď jsem se třásla, nejen zimou, ale i strachy, bylo to něco živého.
Cítila jsem teplý dech oné bytosti na své tváři a začala odpočítávat své poslední vteřiny života.

Přímo jsem viděla obraz toho, co se stane. Stačily jistě jen dva mocné údery jeho mocných pařátu s ostrými drápy.
Jeden, který by mi roztrhal břicho a druhý na to, aby mi z ležícího těla na zemi vyrval orgány.
Místo toho jsem ale ucítila opatrný dotek na svém rameni. Nevydržela jsem to a otevřela oči.

Přede mnou stál vysoký, černovlasý muž. Probodával mě svýma modrýma očima Ne... přímo mě jimi hypnotizoval a znemožňoval mi tak se jakkoliv pohnout. I přesto jsem si uvědomila, že už nestojím ve vodě, ale na mostě.
Napovídal mi i zvuk vody pode mnou. Chtěla jsem se odtáhnout, ale než jsem stačila něco udělat, držel mě i druhou rukou. Ztuhla jsem a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Nechápala jsem to. Co chtěl udělat?

„Pokud chceš přežít, tak mě teď poslouchej.“ Promluvil překvapivě příjemným hlasem a naklonil se k mému uchu.

„Tam, kde se stíny rodí a světlo zaniká, tvá fantazie, jako kvítky rozkvétá a uvadá, tam vyhledáš to, co tak zoufale hledáš.“

Po těchto slovech se jednou rukou pomalu přesunul na můj krk. Nečekala jsem ale, že by mě mohl začít škrtit. Byla jsem bezmocná. Jen jsem zoufale lapala po vzduchu a snažila se muže odstrčit. Marně.

Kolem mě se vše začalo postupně rozplývat. Kamenný most, bouřlivá řeka pod námi, šedé budovy okolo... Netrvalo dlouho a i muž přede mnou začal mizet v bílém světle jako vše ostatní. Nepříjemný tlak na krku ale zůstával. Záře nabrala náhle na intenzitě. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že opět koukám do žárovky. Párkrát jsem zamrkala a pohledem uhnula.

Byl to jenom sen? Hlavou mi probíhalo tolik otázek. Kdo byl ten muž a proč se mě pokusil zabít?
Jaký význam měla slova, která mi říkal? Otřásla jsem se a jednou rukou jsem se dotkla svého krku.
Čekali mě díky tomu dvě překvapení. První bylo, že jsem ruku vůbec dokázala pozvednout a druhé, že jsem cítila silnou bolest, když jsem se krku dotkla.

Netrvalo dlouho a sestřička si všimla, že jsem vzhůru.
Došla k mé posteli a zeptala se mě na pár otázek. Já vždy jen pomalu kývla nebo opatrně zavrtěla hlavou. Samozřejmě si i ona všimla mého krku a zamračila se.
Nakonec se ale na nic neptala. Jen po mně přejela zvláštním pohledem a poté odešla pro léky.

Chtěla jsem se později zeptat na papír a tužku, ale tušila jsem, že by mé pokusy o mluvení skončili stejně jako minule.
Nad tou vzpomínkou jsem se lehce otřásla. Na druhou stranu jsem se bála, že zapomenu to, co mi ten muž řekl. Muselo to mít přeci nějaký význam nebo snad ne? Po chvilce zkoumání detailů na mé ruce, jsem si začala uvědomovat, že je mi s postupem času lépe, což bylo velké plus. Věděla jsem toho o sobě, ale  opravdu málo. Přesněji jen jméno a příjmení.

Když se konečně sestřička vrátila, spolkla jsem s obtížemi pár prášků a zapila je vodou.
Kdybych mohla, vypila bych rovnou deset skleniček, ale bohužel to jaksi nešlo.
Také jsem si začala uvědomovat, jaký hlad mám. Dokážete si představit, že byste byli pět let na nějakých doplňcích stravy, které vám byly podávány v trubičce? Určitě ne. Vypadalo to, že se konečně vzpamatovávám.

Zrovna, když mi sestřička brala krev, tak do místnosti vtrhl nějaký kluk. Samozřejmě jsem se dost vyděsila a cukla sebou tak, že mi jehla zajela dál do ruky.
Ke všemu jsem si díky tomu ranku rozšířila a začala z ní téct krev. Doběhl k posteli a pevně mě sevřel v náruči. Nejspíš si vůbec neuvědomoval, jakou bolest mi tím způsoboval.
Pokusila jsem se ho odstrčit a poté zastavit krev, která mi stékala po ruce. Sestřička se mezi tím vzpamatovala a rychle šla pro ochranku.

Bohužel jsem neměla dost sil a tak jsem zůstávala uvězněná ve smrtelném objetí.

Ptáte se, co se stane dál? Na to si budete muset počkat do příštího týdne, protože Ru odjíždí a stihla tak, jen jednu kapitoluu :c

Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila a schválně můžete v komentářích hádat, jak to muž, stojící na mostě myslel.

Pro teď se s vámi loučím a přeji krásný zbytek dne ❤