Znovuzrození - POZASTAVENO

Kapitola třetí- Co jsi zač a kdo jsem já?

Držel mě pevně a nikdo nepřicházel. Nevěděla jsem, co dělat. Sílu jsem na odstrčení prostě neměla a ztráta krve mi vážně neprospívala. Pokusila jsem se na něj promluvit, při nejlepším zakřičet.

„Pusť mě!"

Můj hlas byl chraptivý a tichý, ale i přesto to pomohlo. Zarazil se a nejspíš si i uvědomil, co dělal. Okamžitě mě pustil a pevně si sevřel svá ramena.

„O...omlouvám se! Já nechtěl!" vyhrkl se slzami v očích, objal si pevně ramena a odstoupil.

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se na posteli odsunout co nejdál od něj. Bála jsem se, že mi ublíží ještě více. Dost se to také odráželo v mých očích.

Kdybyste ho viděli, vypadal děsivě. Byl celý bledý, jeho tmavě hnědé vlasy byly rozcuchané a lehce otrhané oblečení vše doplňovalo. Všimla jsem si i jeho rukou, přesněji jeho nehtů. Přímo si je zarýval do své kůže na ramenou.

Díky bohu dorazila na pokoj ochranka a v zápětí i sestřička s doktorem. Popadli toho chlapce a odvedli ho na chodbu. Překvapivě se nijak nebránil. Jen se na mě podíval a poté s nimi dobrovolně, se sklopenou hlavou odešel.

Sestřička se v mírném předklonu zase opírala o kolena a vydýchávala cestu, kterou musela uběhnout. (mezi námi, nebyla zrovna sportovní typ) Zato doktor ke mně přistoupil a okamžitě mi poraněnou ruku ošetřil.

„Ještě jednou se něco takového stane za vaší služby Morwe a vyhodím vás." Promluvil k ní naštvaně.
„Podívejte, jak je naše pacientka pomlácená." pokroutil nechápavě hlavou a zhluboka vydechl.
Chtěla něco namítnout, ale pro teď radši mlčela a jen kývla.
Bylo to jen dobře, protože doktor dnes opravdu neměl náladu.

„Slečno Strife, omlouváme se za takový vpád vašeho bratra na pokoj. Když se dozvěděl, že jste se probudila, nedalo se ho zastavit." omluvil se a vlastně mi tím i vyjasnil situaci.

Chvilku jsem jen mlčky seděla a nevěřícně se na něj dívala. Bratr? Však já žádného nemám, nebo snad ano? I kdyby, tak ten, co tu byl před chvílí určitě nemohl být on! Bála jsem se ho a byl pro mě naprosto cizí.

„Samuel Strife, 20 let. Po nehodě tu byl skoro každý den a staral se o vás. Teď má menší psychické problémy, ale vše se dá léčit." Pronesl s jistotou v hlase a pokusil mě tím uklidnit.

,,Cher..." oslovil mě jménem. „Vím, že je to těžké po tom, co jste viděla, ale má vás opravdu rád. Tato situace byla výjimečná a jistě se nebude opakovat.
Pokud se váš stav bude stále zlepšovat jako doposud, budete s ním za nějakou dobu moci domů." slíbil mi a já zaváhala.

To jsem měla bydlet s bláznem? Kdo ví, jestli jsem taková nebyla i já, ale stejně!
Nakonec jsem přikývla a podívala na doktora Kollëra.

„Prosím, mohla... ych... infor... mace?" stěží jsem ze sebe dostala pár slova a zkřivila obličej.

Jak to, že to předtím šlo tak snadno? Zhluboka jsem vydechla a několika zamrkáními jsem zahnala slzy. Doktor z útržků mých slov pochopil, že bych o sobě ráda něco věděla.

„Sestřička vám něco donese, zatím ležte a odpočívejte." dodal nakonec a poté odešel.

Poslechla jsem doktorova slova a nějakou dobu jsem v klidu ležela v posteli. To vás ale po nějaké době přestane bavit a vy se začnete nudit. Nejdříve zavřete oči a pokusíte se usnout.
Nejde to? Jak nečekané.
Pak se začnete znuděně rozhlížet kolem sebe a zkoumat okolí. Co kdyby se tam třeba ukázala moucha? Ta má celkem zajímavý život. Určitě o dost zajímavější, než ten váš.
Co tu bylo dále... ach samozřejmě. Nakonec stejně vstanete z té proklaté postele, nebo se o to aspoň pokusíte. Mně to dalo celkem zabrat, ale podařilo se a po chvilce jsem "stála" na svých vyhublých nožkách, které připomínala spíše ztrouchnivělá párátka.
Musela jsem se samozřejmě opírat o vše možné, abych nespadla. Byl snad zázrak, že mě tu chvilku unesly.

V pokoji jsem si všimla zrcadla. Uvědomila jsem si, že krom toho, že jsem si nepamatovala, kdo jsem, tak jsem ani netušila, jak vypadám. Zajímalo mě to.
Udělala jsem krok, pak druhý. Pomalu jsem se blížila k zrcadlu. Čím blíž jsem ale byla, tím více sílil strach z toho, co uvidím. Když jsem před ním konečně stála, hned jsem se začala litovat. Vypadala jsem příšerně.
Jako mrtvola, která se rozhodla po pěti letech probudit a znovu žít.

Měla jsem pod lopatky dlouhé vlnité vlasy. Aspoň na nich bylo vidět, že se o ně někdo staral.
Světle oříškové oči, které byly až děsivě prázdné, zas splývaly právě se špinavou blond barvou mých vlasů. Spala jsem pět let, a přesto byly unavené. Nasvědčovaly tomu i tmavé kruhy, které pod nimi byly. Prstem jsem si přejela po svých popraskaných rtech a pohledem sjela na zbytek těla, zahaleným pod tenkou nemocniční košilí. I přes ni bylo vidět, jak jsem vychrtlá.

Otřásla jsem se a hodlala se vrátit do postele, ale v tom se otevřely dveře. Místo sestřičky, kterou jsem očekávala, se v nich, ale objevil můj "bratr"? Měla jsem mu tak říkat, nebo radši ne? Každopádně v tu chvíli projel celým mým tělem strach. Co když mi zase ublíží? Pevně jsem sevřela kraj zrcadla a se zrychleným dechem ho sledovala.

Bylo vidět, že ho to všechno mrzí. Udělal ke mně pár kroků, ale když viděl, jak vypadám, zarazil se a zastavil. V rukou držel jakousi knihu a sešit. Za normálních okolností bych byla zvědavá, ale teď jsem jen přemýšlela nad tím, proč ho sem pustili.

„Já... přinesl jsem album a sepsal pár důležitých věcí o tobě." začal tiše a uhnul pohledem. „Vzal jsem to za sestřičku. Chtěl jsem tě vidět a omluvit se. Víš... je to těžké." zlomil se mu hlas a hřbetem ruky si setřel slzy.

Můj pohled změkl a strach mě začal pomalu opouštět. Bylo mi ho svým způsobem líto. Jak bych se cítila na jeho místě já? Nejspíš stejně. Polkla jsem a sklopila pohled.

„Pomůžeš mi?" promluvila jsem k němu váhavě a v tu chvíli si ani neuvědomila, že jsem se ve slově nezasekla.
Věděla jsem, že bych cestu zpět sama nezvládla a on mi alespoň mohl pomoc. Překvapeně se na mě podíval.

„Samozřejmě!" odpověděl a odložil knihu se sešitem na mou posteli.

Poté ke mně došel a opatrně mi pomohl se dostat zpět.
Tiše jsem poděkovala a zadívala se na své ruce.
„Takže si na nic nepamatuješ, že?" zeptal se, i když odpověď znal.
Opět jsem jen kývla, abych zbytečně nenamáhala své hlasivky. Ptal se na hloupé otázky.

„Je tu něco důležitého, co ti musím říct." Pronesl po chvíli trapného ticha. ,,Chtěl jsem to udělat už předtím, ale nebyl na to čas a potom se stalo tohle..." Bylo vidět, že chtěl pokračovat, ale něco ho zarazilo.

Vypadal, jako by právě za mnou viděl ducha, nebo něco podobně děsivého. Vstal a nervózně si promnul ruce. Byl nervózní, to se nedalo přehlédnout.

„To album by ti možná mohlo pomoct si vzpomenout. Já teď musím jít, ale slibuju, že se vrátím!" řekl spěšně a zároveň zkroušeně. Krátce mě chytl za ruku a jemně ji stiskl. Jeho pohled byl v tu chvíli omluvný. Poté ji zase pustil a rychle odešel.

Zmateně jsem se dívala, jak odchází. Radši jsem se kolem sebe rozhlédla, abych se ujistila, že tu nikdo další není.
Nechápala jsem to, vzbudil ve mě zvědavost a nakonec takhle odešel? Ke všemu to vypadalo, že to, co chtěl říct bylo důležité! Povzdechla jsem si a až po pár vteřinách si uvědomila, že mám něco v dlani.

Rozevřela jsem ji a zadívala se na malý, bílý kamínek.

A je tu i třetí kapitola našeho příběhu! 😂 Dozvěděli jsme se, jak Cher alespoň přibližně vypadá a seznámili se s jejím úžasným bratrem Samem.

Každopádně doufám, že se vám příběh líbí. V další kapitole, by se měl konečně začít rozvíjet děj a prozrazovat více tajemství a postav.

Velké díky patří i Thopsonek.
Bez něj by příběh vypadal strašně 😂❤

Prozatím se s vámi loučím a přeji krásný zbytek dne. ❤