Tak a je to tu , a ne není to má smrt boužel ale je tu zase takový ten pocit že nikoho nemáte, ani rodinu, ani náhradní rodinu. Teď ani nemám klíče od starého domova nebo třeba mobil či notebook na prodání a získání peněz na jídlo a pití. No i když na to ani nemyslím protože už jsou to tři dny , tři dny samý deprese a smutku. Jo to samé se mi stalo před asi měsícem a ano jsem na tom samém místě. Je to můj starý známí, most ze kterého jsem skočila a byla měsíc kómatu ale tentokrát mě nikdo nezastaví a nevylový . Ani Marcus ani Martinus . Zkrátka umřu .........
A je to tu zas , ten pocit že stačí jeden jediný krok a uvidím rodiče, při té vzpomínce se mi narnuli slzy do očí a mě bylo jasné co mám udělat. Ten krok jsem udělal, teď jen ten pád, pro mě je nokonečný ale jinak to trvá tak dvě vteřiny. Vydím už jen tmu a nic víc. Vidím tunel ze které jde světlo a tam vidím siluetu. Tedy dvě siluety, jsou to mí rodiče. Rozeběhnu se za nimi a mám zvolá
,, my na výběr neměly ale ty ho máš a udělala jsi špatné rozhodnutí "
Moc jsem to nechápala ale pak zmizely. Já jsem se ocitla zase v té nokonečné tmě a najednou vidím strop , bílý strop. Pak uslyším pípat nástroje. A sakra TO NENÍ SEN!!!!!!
Tak a tohle je konec 11. Kopitoly která je trochu depresivní Teda až na ten konec, toto je ta druhá slíbená kapitola za 100 přečtení a omlouvám se ale tu třetí nestíhám. Mám totiž zabavený mobil a tohle píšu na poslední chvíli na ségřin. Ještě jednou přeji Marcusovi a Martinusovi vše nejlepší k jejich 17. Narozeninám. U další kapitoly a Čau.
ČTEŠ
OMG to není možný
FanfictionJsem 15ti letá fanynka snad všeho možného a jednou se stalo něco fakt neuvěřitelného teda alespoň pro mně... ...Všechno začalo v den mých narozenin a já od nich uslyšela mou osudnou větu...
