Z ráje na zem ✔️

20.

„Vážně jsi v pohodě?“

„Nivi, pokud o Ricivi něco vím, tak je to, že se neumí prát,“ uklidňoval ji Marty. Počkejte tu, prosím. Za chvilku jsem zpět.“ poprosil řidiče a šel s k Nivii pro tašku.

„To je divný. Já jsem nezamkla?“ podivila se nad tím, že měla odemčený byt.

„To já nevím,“ pokrčil rameny. Asi jsi jen zapomněla.“

„Asi jo. Stejně je to tvá vina.“

„Moje?“ ukázal na sebe prstem a zasmál se.

„Jo, byla jsem z tebe rozhozená.“ Bylo nejlepší hodit všechno na něj.

„Oukej, jdu. Musím si vybalit. Ale ty volej, kdybys něco potřebovala,“ hodil velkou cestovní tašku přes rameno, políbil ji na tvář a pak odešel.

„Nivie za ním zavřela dveře a šla přenést Dittu do postýlky. Jakmile se ujistila, že spokojeně spí, zalezla do koupelny, kde si pustila sprchu, aby se voda stihla ohřát zatím co se svlékne a vrátila se do ložnice. V hlavě měla strašný zmatek. Jak si vůbec může Rice dovolit dělat si na ni nároky? A hlavně po tom všem, čím si musela projít. Rozepínala si košili, když v tom něco zaslechla z koupelny. Otočila se tam, ale nic. Zřejmě jen voda měla špatný dopad. V postýlce se pohnula deka, tak šla zas k ní. Strčila Duttušce do pusy dudlík a ta dál spala. Usmála se, když v tom jí někdo zapal pusu a u spánky cítila smrt. Vykulila oči děsem. Už chtěla něco podniknout, když viděla, jak se pistole přemístila z jejího těla na to Dittuščino.

„Jen něco zkus a je po ní.“ Ten hlas… znala ho. Koukala, jak hlaveň zbraně míří na to nejcennější v jejím životě. Na to malé drobátko, které si spokojeně spí a ani neví, v jak velkém ohrožení života je.

Dala ruce vzhůru na znamení toho, že nebude dělat hlouposti a bude hodná holka. V tu chvíli jí ten známý neznámý prudce otočil k sobě. Natiskl její tělo na to své a zatahal ji za vlasy, takže zaklonila hlavu dozadu.

„Ty?“ stáhla obočí. „Ty máš být ve vězení,“ zkřivila obličej, když ji zatahal víc.

„Už ne, holčičko. Přišel jsem si vyřídit účty, ale co jsem nezjistil. Já mám vnučku,“ podíval se do postýlky pak zas rychle vrátil pohled k Nivii.

„Neubližuj jí, prosím,“ jen ta představa ji rozplakala. S ní ať si dělá, co chce, ale maličké se nesmí nic stát.

„To si ještě rozmyslím, záleží na tom, jak budeš poslouchat,“ hodil ji na postel a postavil se nad ni jako veliký stvořitel. Nivie se sunula dozadu, co nejvíce to šlo. Dívala se do Finnových šíleních očí a v hlavě se jí honilo milion scénářů, jak tohle všechno skončí. Jedna verze byla taková, že jí najdou rozřezanou na malé kousky, znásilněnou a její dceru tenhle magor unese. „Spoutej se,“ hodil po ní stahovací pásku. „A hni se.“ Propletla tedy jednu ruku mezi tyče na čelu postele a snažila se spoutat, ale nešlo to. Finn ji mile rád pomohl. Upevnil jí to tak pevně, že jí přestala proudit krev v žilách.

„Co chceš?“

„Co asi můžu chtít? Prachy, ty krávo Potřebuju peníze, abych odsud zmizel. A jedinej kdo má prachy jsi ty… takže naval vše co máš a já zas půjdu,“ chodil sem tam, tam a sem. Na sobě měl ještě pořád vězeňskou kombinézu, takže Nivii došlo, že musel uprchnou.