Dřevomíra, seniorka v akci

10 | Hola, holá, Praha volá!

Dám vám jednu radu do života: nikdy nejezděte do Prahy vlakem Českých drah o půl páté ráno.

Jen co jsem do vlaku vešla, litovala jsem, že jsem vůbec jezdila. Lidé se mačkali jako šílení. Nevěřila jsem, že v dnešní době je vlaková doprava tak frekventovaná. Seděla jsem vedle postaršího chlápka, který příšerně smrděl potem. Dokonce hůř než Alfons, a to je co říct.

Když už je řeč o Alfonsovi, nechala jsem mu na stole lístek s tím, že má v lednici všechny ty dobroty, co jsem mu včera připravila, tak snad přežije, dokud nepřijedu zpátky.

Po pár minutách, co jsem se trápila vedle toho smraďocha, přišel do našeho vagónu kdosi vypadající jako pracovník ČD. Navzdory tomu, že mi každou chvílí mohly odumřít čichové buňky, jsem se zaradovala. Nechtěla jsem zapůsobit špatným dojmem, a tak jsem se spěšně podívala na svou novou zlatou halenku, kterou jsem si pro tuto událost koupila, a lehce ji poupravila.

Když se průvodčí přiblížil natolik, že jsem svým špatným zrakem mohla nenápadně prozkoumávat jeho vzhled, zjistila jsem, že je to mladá žena. Typická uniforma se skládala z namodralého obleku, tašky přes rameno a čepice, zpod které jí na ramena splývaly hnědé vlasy. Po chvilce se konečně dostavila přede mě. Než ale stačila něco říct, přerušila jsem ji.

„Máte smažený sýr?" zeptala jsem se jí dychtivě, až mi málem ukápla slina. Nesnídala jsem, protože jsem ráno nestíhala. Byla jsem ráda, že jsem vůbec stihla dojet na nádraží včas. Sice jsem si vzala na svačinu čabajku a nějaké ty peníze na útratu, ale nechtěla jsem ji sníst hned. Navíc jsem slyšela, že v Praze jsou šíleně vysoké ceny, takže si ji hodlám nechat na horší časy.

Brunetka po mé podivné otázce překvapeně zamrkala. „Co prosím?"

„Máte smažený sýr?" zopakovala jsem a hladově se jí dívala do očí.

„Ne. Přišla jsem zkontrolovat jízdenky," zamračila se slečna a změřila si mě přísným pohledem.

„Aha, to je škoda... A slivovici máte?"

„Proboha, paní, ukažte mi jízdenku! Tady nejsme ve vlaku s obsluhou!" vyštěkla na mě a já dotčeně vydechla. Nakonec jsem však sklonila hlavu a jízdenku jí ukázala.

Připadalo mi, že jedeme celou věčnost. Ráda bych si dala krátkého šlofíka, než tam dojedeme, ale kvůli páchnoucí aury, kterou vyzařoval můj spolusedící, jsem to neudělala. Ještě bych zemřela na otravu smradem.

Smraďoch sám si z toho však nic nedělal a usnul jen pár minut poté, co nám pohledná bruneta přišla zkontrolovat jízdenky. Uvažovala jsem, že si přesednu, ale vlak se nebezpečně houpal, takže jsem nehodlala riskovat, že při přesunu spadnu. A tak jsem z kabelky vytáhla voňavku a stříkla ji před sebe. Aspoň na chvíli jsem se mohla pořádně nadechnout.

Na pražské Hlavní nádraží jsme dorazili asi o půl deváté. Když jsem vystoupila z vlaku, měla jsem chuť spadnout na kolena a líbat pevnou zem. Konečně jsem se necítila jako na kolotoči. Pořádně jsem vydechla a nasála čerstvý vzduch. Ach, to ovzduší! Oproti smogu Moravskoslezského kraje jsem se cítila jako v ráji.

Mohla bych tam stát hodiny a radostně dýchat něco jiného než pach potu ve vlaku, ale z chaosu, který na nádraží panoval, mě rozbolela hlava. Lidé hrnoucí se z vlaku a pospíchající kdovíkde do mě strkali, takže jsem spolu s davem nějak doputovala do vnitřních prostor nádraží. Hodnou chvíli jsem tam bloudila a hledala cestu ven z toho bludiště, ale nakonec jsem se přece jen dostala pryč.

Jen co jsem vyšla z budovy nádraží, přišel ke mně nějaký romský spoluobčan a houkl: „Babi, nemáš cigo?"

„Ne," odsekla jsem, „to teda nemám!" Potom jsem si ho povýšeně změřila pohledem. „A co ty, nemáš náhodou brufen?"

Chlapík jen pokrčil rameny, a tak jsem instinktivně šla dál, až se přede mnou po chvilce zjevilo rozlehlé Václavské náměstí. A pak mi to došlo.

Nemám mapu. Nemám nic. Nevím, kde je tady nejbližší metro nebo tramvaj. A už vůbec nevím, kde se v téhle betonové džungli skrývá redakce TV Nova.