Dřevomíra, seniorka v akci

5 | Zlatá je in

Jarmilka se nadále nesnažila mé plány rozmluvit, a tak jsem se konečně pustila do výběru oblečení. Musím si koupit něco, čím redakci oslním! 

Trpělivě jsem se překopávala tunami oblečení, když mě kamarádka oslovila: „Už jsi tento týden byla v Kauflandu? Hele, tahle by ti slušela." Vzápětí mi ukázala tmavě modrou halenku. Já však zavrtěla hlavou na znamení, že se mi nelíbí. Připadala mi moc bledá na to, aby ohromila všechny, kdo se odváží na mě v Praze podívat.

„Samozřejmě, že byla. Pro jistotu jsem tam šla už před sedmou, aby tam na mě nějaké to máslo zbylo. Chci něco zase upéct," odůvodnila jsem svůj nákup osmi másel, jako by to snad bylo něco neobvyklého.

„Aha," zatvářila se zklamaně má kamarádka, „já tam ještě nebyla, tak jsem myslela, že bychom zašly spolu." Sklesle vrátila halenku zpět na své místo a pustila se do přehrabování dalších kusů šatstva. Ačkoliv někomu, kdo by sem přišel poprvé, by systém uložení oblečení mohl připadat nesmírně chaotický, já i Jarmilka jsme neměly problém se tu vyznat.

„Můžeme jít příští týden," namítla jsem a vrhla na ni zářivý úsměv. Ten mi oplatila a pak o něco veseleji přikývla.

Po chvíli mlčení jsem si odkašlala a Jaruška sebou trhla, jakoby ji to probudilo z transu. „No jasně! Úplně jsem ti zapomněla pochválit tvůj dnešní ohoz. Odvedla jsi skvělou práci, ta kombinace barev je brilantní! Moc ti to sluší," zaculila se a já si dojatě položila ruku na srdce.

„Ach, Jarmilko moje!" zvolala jsem a přispěchala k ní, abych ji zas a znovu na znamení díků objala. V duchu jsem se radovala, že si toho skvostného kloboučku konečně všimla. Jak jsem ji tak pevně svírala ve svých tlustých pažích, zpozorovala jsem v dáli cosi třpytivého. Zorničky se mi rozšířily. „Jaruško, mám to," vydechla jsem a pustila ji. Jako omámená jsem se vydala přímo k té záři a hle! Vítězoslavně jsem z věšáku zvedla nejoslnivější kus oblečení, který se v tomto sekáči nacházel.

„Je dokonalá, nemyslíš?" Oči mi zářily jako malému dítěti, co právě vyjedlo veškeré červené bonbóny z balení. V ruce jsem svírala nádhernou zlatou halenku s rukávy po lokty. V oblasti prsou ji majestátně zdobily třásně stejné barvy. Jarmilka na mě jen zírala s otevřenou pusou, asi byla mým výběrem ohromena stejně jako já.

„Beru ji!" rozhodla jsem se a hned si to napochodovala k pokladně. Ani jsem se neobtěžovala se zkouškou – tato halenka byla stvořená pro mě. Cítila jsem to. Byl to osud. Byly jsme jako Laurel a Hardy, jako Hanzelka a Zikmund, jako Pat a Mat – zkrátka nerozlučné.

Jarmilka se usmála, přikývla a přicupitala za mnou. Po chvíli halenka již byla v mém vlastnictví a já ani nemrkla, když mi kamarádka oznámila její ne moc výhodnou cenu. Za tenhle skvost bych byla ochotná dát cokoliv!

Když jsem se spokojená vracela domů s halenkou nacpanou v kabelce, uvažovala jsem, jak to vyřeším s Alfonsem. Jestliže pojedu do Prahy na víc dní, přece ho tu nemůžu nechat samotného – neumí si ohřát ani polívku. Zbývají tedy tři možnosti. Zaprvé, napíšu mu podrobný návod, jak si ohřát jídlo včetně toho, jak vůbec zapnout plyn. Zadruhé, nechám ho, ať se chodí stravovat do místní kantýny (to by byla asi nejpřívětivější možnost, ale pak by s velkou pravděpodobností nadával). Zatřetí, připravím mu jídla, která se zkrátka jí zastudena.

Zatímco jsem dumala nad svým stupidním mužem, vůbec jsem si nevšimla, že se přímo naproti mně řítí z kopce zvětšující se skvrna, která z plných plic křičela: „Z cesty! Neumím brzdit!" Při bližším pohledu jsem poznala, že to jsou dvě děti na jezdícím prkně (Jak že se tomu nadává? Spejbldort?).

„Ježíšku na křížku!" vyjekla jsem a pokřižovala se, ale to už do mě děcka narazila a já slyšela pořádné křupnutí, jak jsem dopadla na svá už tak bolavá záda.

„Kruci štuci, to bolí," zavyla jsem a snažila se postavit na nohy, ale marně. Připadala jsem si jako želva, která se obrátila na krunýř a už nemůže vstát.

„Paní, jste v pořádku?" špitl slabý hlásek a nade mnou se objevil kulatý obličej malé dívenky, která by byla jistě velmi pěkná nebýt toho, že měla pusu špinavou od čokoládové zmrzliny a nos usoplený natolik, že jsem začínala pochybovat, jestli ví, k čemu slouží kapesník.

„Moc nás to mrzí, nechtěli jsme vás vybourat, přísahám!" To už se mi do zorného pole dostal i další pachatel. Tentokrát to byl malý klučina, který měl pusu stejně zmazanou, jako jeho kamarádka a zřejmě ho nikdo nenaučil ji držet zavřenou. Několik zubů mu chybělo a vypadal docela komicky – jako správný lajdák dětského gangu.

„Danku, já jsem ti říkala, že nechci absolvovat Jízdu smrti! Podívej, jak jsi té nebohé babičce ublížil," zalkla se holčička a rukou si utřela nos. Takže vážně neví, co je to kapesník.

„Ale Ančo, ta to zmákne," mávl nade mnou rukou, jako bych tady ani nebyla a pokračoval, „hůř na tom je to její sáčko."

„Co prosím?!" zaburácela jsem a jako zázrakem se posadila, ignorujíc bolest v kříži. Děti se lekly (možná počítaly s tím, že už jsem kaput) a zahanbeně uskočily. Když mé oči spočinuly na mém nádherném růžovém sáčku, bylo mi do breku. Při pádu zřejmě jejich ušmudlané pusy poskvrnily můj poklad, a teď vypadalo, jako by ho někdo hodil do hnoje. Hnědé fleky se nějakým neznámým způsobem dostaly i na rukávy. V duchu jsem se modlila za to, aby to šlo vyprat.

Kluk si pravděpodobně myslel, že truchlím, a tak opatrně vzal ze země své prkno. To mě ale podcenil, a to pořádně! Čapla jsem ho za ruku a on vypískl. Pohled jsem měla zakotvený v zemi, v hlavě jsem přemítala, jak mu vysvětlit, že takové věci jsou nebezpečné.

„Poslyš, frajere," zašeptala jsem drsně a asi to mělo jistý efekt, protože se chlapec začal nervózně třepat. „Pro dnešek ti odpustím," odmlčela jsem se a vrhla po něm vražedný pohled. „Pomoz mi nahoru, krucinál!" zaburácela jsem a on se, celý vyjukaný, vší silou snažil tahat, i když mi moc nepomáhal. Nakonec jsem už opět stála na nohou. Ach, jaká to úleva!

Oprášila jsem si zadek a přísný pohled vzápětí opět stočila na děti, které vypadaly, jako by se nejradši propadly do země. Dívenka brečela a nos měla ještě usoplenější než předtím. Chlapec stál rovně jako voják čekající na další rozkazy. Začala jsem se před nimi procházet jako generál.

„Kluku!"

„Ano, šéfe!" zvolal přiškrceně a zasalutoval. Anča se na něj zvědavě podívala.

„Tohle je naposled, co takovou lumpárnu provedeš, jinak si mě nepřej, jasné?"

„Ano, šéfe!"

„Je to nebezpečné."

„Rozumím, šéfe! Už to nikdy neudělám, šéfe!"

„A nikdy," nebezpečně jsem se k němu naklonila, „opakuji nikdy nepřesvědčuj dívku, aby dělala takové hlouposti s tebou!"

„Dobře, šéfe! Omlouváme se, šéfe!" 

Spokojeně jsem se usmála. „Fajn. Za to, že jste se hezky omluvili, vám dám bonbónek." Zalovila jsem v kabelce a posléze vytáhla dva ovocné mlsy. Jen ať se poperou o to, kdo dostane grapefruit a kdo jahodu!

„Děkujeme, paní!" zavolala ještě holčička, když jsem se dala na odchod. Z kopce mě s hlasitým hulákáním míjela další mrňata, jak za nimi spěchala je vyslechnout.

„Hele, nebyla to ta babička z televize?" slyšela jsem za sebou ještě, a tak jsem raději přidala do kroku.