Dřevomíra, seniorka v akci

15 | Padá protéza, něco si přej!

„Jsem doma!" zavyla jsem nadšeně, když jsem v pozdních odpoledních hodinách rozrazila dveře našeho bytu. Odpovědí mi však nebylo znechucené brblání jako obvykle, ani veselé přivítání, kdepak. Panovalo zde naprosté ticho.

„Alfonsi?" zavolala jsem nejistě a zavřela za sebou dveře. Šla jsem do jeho pokoje, ale nikde nikdo. Televize byla kupodivu vypnutá, ale na ovladači bezpečně zabaleném v igelitovém sáčku byly vidět čerstvé otisky prstů. Usoudila jsem tedy, že zřejmě šel na pivko, a dál se tím nezaobírala.

Nemohla jsem se dočkat, až konečně zalezu do postele a prospím pěkných pár hodin. Den v Praze mě neuvěřitelně zmohl. A o namáhavé cestě zpět na Hlavní nádraží ani nemluvím. Moderátor Šimon mi při mém odchodu oznámil, že se můj rozhovor odvysílá ve Snídani s Novou zítra ráno. Ještě jsem se nerozhodla, jestli se budu dívat nebo ne.

Ze všeho nejdřív jsem se ale rozhodla provést inspekci bytu, abych měla představu o tom, co tu Alfons prováděl. Poté, co jsem se v ložnici převlékla do pohodlného fialkového trička a zubní protézu prozatím položila na postel, jsem nenápadně nakoukla do své šatní skříně. Na samém dně ležela dřevěná šperkovnice. Po hranách byla zdobena falešnými diamanty a otvírala se na klíček. Ten byl bezpečně schovaný v kapse mého norkového kabátu, který jsem už na sobě neměla dobrých patnáct let. Ještě jednou jsem se ohlédla přes rameno, zda se tady Alfons někde neschovává, a pak truhličku dychtivě otevřela. I přes svou velikost byla napěchovaná až po okraj nejrůznějšími sladkostmi a pochoutkami, které před mým mužem schovávám. Pokud vím, tak o mé skrýši nemá ani zdání. Nezdálo se, že by se do ní někdo vloupal a vzal něco, co mu nepatří, a tak jsem s dobrým pocitem šperkovnici zase zamkla a vydala se bádat po jiných neobvyklostech.

Při příchodu do koupelny mě málem trefil šlak. Alfons zapomněl zhasnout světlo. Spráskla jsem ruce a modlila se, že žárovka nesvítila příliš dlouho. Koupelna se zdála být v pořádku, jen Alfonsův zubní kartáček ležel bůhvíproč ve vaně. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jestli mu tam spadl, nebo jestli si při čištění zubů sedá do vany. Přece jen, lidi mají nejrůznější úchylky a já byla ráda, že zubní kartáček vůbec použil. Obvykle na zubní hygienu vytrvale zapomíná a pak se mu z pusy line zápach, který se dá přirovnat k vůni (čtěte smradu) olomouckých tvarůžků.

Kuchyně zas připomínala spíše prasečí chlívek než místnost, které má vládnout čistota. Alfons zřejmě neví, že existuje něco jako talíř – na stole se válelo tolik drobků, že by to bezpochyby nakrmilo celou holubí rodinku. Dřez překypoval nádobím, až jsem se bála, že se ta hromada sesype na zem. Nešlo mi do hlavy, proč tam bylo tolik nádobí, když jsem tu nebyla pouze jeden den.

„U všech svatých!" zabědovala jsem a zabořila hlavu do dlaní. Jak to tak vidím, dnes mě čeká jen uklízení. Na spánek a vysloužený odpočinek můžu rovnou zapomenout.

Když jsem se znaveně odšourala k dřezu, abych tu hromadu umyla, mému zraku neunikl malý detail. Šuplík stále ležel nedotčený na lince a na příbory se tak prášilo. Zavrčela jsem a aspoň jsem ho tedy zakryla utěrkou.

Po všem tom uklízení jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem doslova nemohla normálně chodit. Nedařilo se mi pořádně narovnat páteř, ale i přes to jsem šla zkontrolovat další místnosti. Zbytek bytu byl uklizený a vše bylo stejné jako před mým odjezdem, jen postel v Alfonsově pokoji byla neustlaná a prostěradlo zmačkané. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposled převlékala povlečení, a tak jsem se do toho pustila.

Když bylo téměř hotovo, rozhodla jsem se, že ještě vytřepu prostěradla. Alfonsovo proto, že je to zkrátka Alfons a určitě tam bylo stejné množství drobků, jako dnes na stole v kuchyni, a moje proto, že se tam pár drobků také objevilo. Já ale aspoň přiznám, že ráda mlsám v pohodlí postele.