Dřevomíra, seniorka v akci

18 | Nový týden, nové slevy

Ač se to zdá neuvěřitelné, od mého zážitku s kriminálníkem v autobuse uběhl již týden.

Za tu dobu se mi přihodilo nespočet normálních, ale i nenormálních věcí, a týden mi tak uběhl jako voda. Nyní znovu nastal čtvrtek a to znamená jediné. Je čas na nájezd na Kaufland!

Jako obvykle jsem v haleně s levhartím vzorem netrpělivě přešlapovala na autobusové zastávce, rozhlížela se na všechny strany a přepočítávala počet lidí, kteří míří ke Kauflandu. „Tož kde je," zabručela jsem a při pohledu na hromadící se důchodce zoufale zasténala, „vykoupí mi všechna kuřata!"

Jako na zavolanou se v dáli ozvalo nadšené volání: „Dřevinko! Tady!" Zamžourala jsem a ihned poznala fialovou hlavu, jak ke mně klusem míří. Ejhle, Jarmilka dorazila!

„Jaruško!" zvolala jsem a rozpřáhla ruce, abych svou kamarádku objala. Objetí však netrvalo dlouho – jen co jsem usoudila, že jako pozdrav to stačí, dala jsem se do kroku. „Musíme švihat! Podívej, kolik lidí už tam stojí! Nic na nás nezbude!"

„Vždyť je teprve za pět minut sedm!" vyjekla Jarmilka a vydala se za mnou, ačkoli stále oddechovala.

„Jarmilko," oslovila jsem ji dramatickým tónem, zastavila se a chytila ji za ramena. Překvapeně zamrkala. „Možná se to nezdá, ale ti lidi mají tryskový pohon. Copak chceš, aby na nás nezbyly žádné brambory?"

Podařilo se mi mou kolegyni přesvědčit, abychom už dál neotálely, a za chvíli už jsme stály ve frontě před Kauflandem. Vozíky jsme měly obě připraveny a já nedočkavě žhavila řídítka, abych mohla co nejrychleji vyrazit.

„Už jen minuta," vydechla vedle mě Jarmilka a já soustředěně přikývla. Nespouštěla jsem oči ze dveří, připravena se vrhnout do boje o zelí. A vtom se to stalo.

Jakýsi chlap za mnou použil ten nejrafinovanější trik, jehož jsem kdy byla svědkem. Divoce se rozkašlal, až se zdálo, že se dusí, a přitom byl tak blízko mě, že jsem cítila, jak mi na odhalenou šíji padají bakterie. S rozhněvaným mlasknutím jsem se otočila, abych mu dala lekci slušného chování, jenže to už prodavačka otevřela dveře. Všichni vystartovali rychleji než závodní koně na Velké pardubické, a já tak zůstala pozadu, páč jsem to vůbec nezaregistrovala.

Můj pečlivě naplánovaný start se tedy nekonal. Namísto toho jsem vyplašeně vyjekla a namířila si to vozíkem vpřed, ačkoli někteří jedinci už dávno překročili hranice obchodu. Jarmilka tiše jela se mnou a soustředila se, aby do nikoho nenabourala.

Jen co jsem vešla do útrob obchodu, ihned jsem utrhla deset sáčků a nacpala svou zadnici do uličky, aby mi nikdo nesebral zeleninu před nosem. Společně s Jarmilkou jsme tak vytvořily prvotřídní barikádu, zatímco jsme si vybíraly květák.

Jakmile jsme měly krizovou zónu ovoce a zeleniny za sebou, značně jsme zvolnily tempo. V oddělení kosmetiky si Jaruš skočila pro šampón.

Jelikož mě zaujala jistá akce na prací prostředky, trochu jsem se Jarmilce vytratila. Když přiklusala za mnou s krabičkou s fialovou barvou na vlasy ve vozíku, nepřekvapilo mě to. Jen jsem se na ni pousmála a pokračovala dál, protože jsem usoudila, že pracích prášků mám doma víc než dost.

Minuly jsme regály s kojeneckou výživou a já nesouhlasně mlaskla. Zřejmě dost hlasitě, protože sebou Jarmilka poplašeně trhla. „Tse! Za mých mladých let takové blafy neexistovaly. To je snad dneska v módě nekojit, že takových věcí furt přibývá?"

„Slyšela jsem, že si mladé stěžují, že jim pak visí prsa," odvětila Jarmilka a rozpačitě se zahleděla jinam.

„Blbost! Odkojila jsem dvě děcka a mám snad povislé cecky? Ne," odpověděla jsem si významným tónem a hrdě se zadívala na své přednosti, až jsem málem vozíkem vrazila do nějaké nebohé paní přede mnou.

Zbytek naší cesty proběhl v klidu. Nikdo mě tentokrát na vozík nenabral, žádná další kojenecká výživa mě neprudila a Alfonse jsem na informacích rovněž vyzvedávat nemusela.

Alfons. Dnes ráno jsem konečně měla dostatek klidu na to, abych popřemýšlela nad doporučením, které mi dal Marcel. Jak slýchávám v mých oblíbených pořadech jako jsou Nebezpečné vztahy či Výměna manželek, do podobných poraden chodí jen ty nejvážnější případy. Není to tak, že bych měla problém s Alfonsem co se jeho chování vůči mně týče, kdepak. To, že se mnou nemluví, je mi úplně někde. Vrásky mi mimo jeho lenost dělá to, jaký nadělá nepořádek. Když mu neřeknu, není schopen se ani osprchovat. Kdyby mi někdo domů místo něj podstrčil prase, ani bych to nepoznala.

„Ty, Jarmilko?" začala jsem, když jsme vyplenily masový pult.

„Ano?" Po důkladné kontrole vakuovaného balíčku s klobásami ke mně zvedla zrak a v očích se jí stále zračil hlad, což mě trochu rozhodilo.

„Myslíš, že bych měla nějak řešit... však víš, ten problém s Alfonsem? Tím chci říct – myslíš, že by mi nějak mohla pomoct poradna nebo nějaké sezení? Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jediným řešením je ho převychovat," vydechla jsem a zapřela se o vozík.

„Já ti nevím, Dřevi. Jsi si tím jistá? Koneckonců, existuje hodně takových podvodů, kde zaplatíš hříšné prachy a stejně ti s ničím nepomůžou. Ale za pokus nic nedáš, to je pravda. Možná ti dají pár rad, jak ho změnit. K lepšímu," dodala a věnovala mi povzbudivý úsměv.

 „Hm," vydala jsem ze sebe prostě a zamyšleně projížděla dál uličkami Kauflandu.

„A jak vůbec bylo v té Praze?" zeptala se ještě, aby zabránila schylujícímu se tichu.

„No vidíš to! Úplně jsem ti o tom zapomněla povědět!" zabědovala jsem a rázem oživla. Vyprávěla jsem jí o Hildě, o tom nechutném recepčním, ale také o tom, že jsem se znovu mihla v televizi.

„Jsem ráda, že sis to nakonec užila. Pamatuješ, jak jsem tě tehdy chtěla zastavit, abys tam nejela, ale ty ses nedala? Chtěla jsem ti říct, že to můžeš pohodlně vyřešit po internetu nebo telefonicky. Klidně bys mohla přijít ke mně, já bych ti s tím pomohla. Myslím ale, že – Ale ne!" vyjekla zničehonic Jarmilka a mně málem trefil šlak. Vyjeveně se ke mně otočila, jako by právě oznámili její popravu. Čekala jsem, že řekne něco opravdu špatného, jako třeba: „Ale ne! Zapomněla jsem ráno vypnout pračku!" nebo „Ale ne! Vždyť nám dneska mají přijít odečítat vodu!"

Namísto toho z ní vypadlo něco ještě mnohem horšího: „Zapomněla jsem vzít brambory."

Nevěřícně jsem zalapala po dechu a chytila se za srdce. Jarmilka na nic nečekala, nechala vozík v mé péči a vystřelila zpět, jak jí nohy stačily, aby na ni ještě něco zbylo.

Uběhlo snad deset minut od doby, co mě Jarmilka zanechala napospas osudu v oddělení s konzervami. Měla jsem co dělat, abych si nervozitou nezačala kousat nehty. Namísto toho jsem netrpělivě přešlapovala na místě a každou chvílí kontrolovala hodinky. Dokonce už jsem začínala mít halucinace. Každý, kdo mě míjel, měl ve vozíku brambory a dováděl mě tím k šílenství.

Nakonec se však na obzoru objevila fialová hlava a mně se pořádně oddechlo. Kromě pytlíku brambor však v každé ruce nesla podivně tvarovaný předmět, a když přišla blíže, konečně jsem poznala, co to drží. Než jsem svou myšlenku stačila vyřknout nahlas, předběhla mě, když vesele oznámila: „Tak tomu neuvěříš! Měli ananas jen za šestnáct korun, no pochopíš to? Vzala jsem ti jeden taky!"