Dřevomíra, seniorka v akci

11 | Nečekané přátelství

Nerada se nazývám babičkou, ale je tomu tak. Už nejsem zrovna v nejlepších letech, takže se tomuto oslovení zkrátka vyhnout nemůžu. Ale nikdy jsem nečekala, že budu bloudit po Václavském náměstí a křičet z plných plic: „Ztracená babička potřebuje pomoct! Prosím, pomozte nebohé babičce!"

Tato metoda k ničemu dobrá nebyla, a tak jsem se tak akorát ztrapnila. Dospěla jsem tedy k tomu, že jsem lidi zastavovala a ptala se jich soukromě na to, kde tady najdu metro nebo tramvaj a jak se dostanu k nejbližšímu supermarketu.

Nakonec mi poradil milý pohledný chlapík v obleku s kufrem, který, jak se zdálo, měl na spěch, ale i tak si našel čas, aby mi pomohl. Dobrosrdeční lidé se přece jen najdou.

Díky jeho pomoci jsem teď spokojeně seděla v tramvaji a nemohla se dočkat, až poznám zdejší okolí. Tramvaj byla poněkud plná, takže mladík, který nastoupil o pár zastávek dál, byl nucen se posadit vedle mě. Jen co jeho zadek s žuchnutím dopadl na sedátko, vytasil mobil a začal na něm manévrovat.

Fascinovaně jsem na něj čuměla, jak hbitými prsty mačká jedno místo na displeji za druhým, až jsem se přistihla, že jsem se k němu posunula blíž, než se očekává.

Mladík si jen lehce odkašlal a poznamenal: „Babčo, sedněte si prosím blíž k voknu."

Moc jsem nepochopila, co po mě sakra chce. Proč by měl kvokat? Je snad nějaká slepice? Nebo si ze mě jen dělal srandu? Každopádně jsem ho poslechla a přisunula jsem se k němu ještě blíže, aniž bych spouštěla oči z toho neuvěřitelného přístroje.

„Říkal jsem, že k voknu!" obořil se na mě a trochu se odtáhl.

„No, však čekám!" odsekla jsem nasupeně a rozhodila rukama.

„Na co?" otázal se tupě a nadzvedl obočí. Mobil zastrčil do kapsy a ruce zvedl v nechápavém gestu.

„Jak na co? Až kvokneš přece. Pane jo, vy Pražáci máte fakt divné zvyky," uznala jsem a zakroutila hlavou, zatímco jsem se odtáhla do patřičné vzdálenosti. Hoch na mě nadále s pootevřenou pusou nechápavě čuměl, až se pak hystericky zasmál. Nakonec monotónní hlas oznámil název zastávky a on odešel, takže jsem nikdy znovu nezjistila, jak teda obyvatelé Prahy kvokají.

Vystoupila jsem tam, kde mi pán s kufrem poradil. Ale to vám, lidičky, povím, vystoupit bez úrazu z tramvaje v Praze je vážně umění. Ne, že bych o tom něco věděla - tohle bylo poprvé a snad i naposled, co jsem volila tenhle typ dopravy. Na mé zastávce vystupovalo tolik lidí a zároveň jich chtělo ještě víc nastoupit, že mě téměř povalili. Naštěstí jsem se ale nějak z vozu smrti dostala a mohla pokračovat ve výzvědech. Chtěla jsem se dostat do nějakého obchodu a Albert byl prý jeden z nejbližších. Je blízko téhle zastávky, ale kde přesně, to nevím.

Kdybych měla po ruce ceduli, zkrátka bych na ni napsala „Hledá se Albert" (Ach, znovu jsem si vzpomněla na ten incident s Alfonsem v Kauflandu...) a čekala, až mi někdo poradí. Ale takové vymoženosti jsem neměla, a tak jsem vyčkávala na svou oběť. A pak jsem ji spatřila.

„Promiňte!" zvolala jsem a kvapně odcupitala před osobu, kterou jsem oslovila. „Nevíte prosím, jak se tady dostanu k Albertu?" Stála jsem před důchodkyní, která musela být skoro stejného věku jako já. Na rozdíl ode mě však byla mnohem objemnější. Mohutná dvojitá brada jí zakrývala celý krk a volné bílé tričko ani zdaleka nedokázalo zahalit přetékající faldíky. Šedivé vlasy jí ledabyle trčely do všech světových stran a mě píchlo u srdce. Já na hlavě stále měla Marcelův zbrusu nový účes, nicméně už trochu uležený, a tak jsem se mohla cítit nadřazeně. Přes rameno jí visela plátěná taška ozdobená reflexní páskou a na nose jí spočívaly obrovské tlusté brýle. Byla tak o půl hlavy menší než já, což mi dodalo sebevědomí. Vždy jsem byla nejmenší ze všech svých známých.

Seniorka se na mě zvědavě podívala skrz tlusté brýle a pak odlehčeným tónem zabroukala: „Jujky, zrovna tam mám namířeno, paní! Pojďte se mnou! Heleďte, nemůžu vám tykat?"

Párkrát jsem překvapeně zamrkala, ale odpověď byla jasná. „Jasan!" usmála jsem se nakonec.

„Topol!" zahýkala, až to muselo otřást celou ulicí, a plácla mě po rameni, zatímco se pořád smála. „Brunhilda! Ale říkají mi normálně Hildo. Těší mě, kolegyně!" zařehtala zvesela a já měla pocit, že jsem našla spřízněnou duši. Kam se hrabe nesmělá Jarmilka, tohle je teprve správná baba! Nechápejte mě špatně – Jarmilku mám samozřejmě pořád moc ráda, ale není zrovna typ ženy, která vypráví vtípky každým krokem. Z Hildy však tato aura přímo sršela.

„Nápodobně! Já jsem Dřevomíra!" A tak touto větou, tímto prostým setkáním začalo naše věčné přátelství.