Crazy Little Thing Called Love | Freddie Mercury

7. Friends Will Be Friends

Krásný večer Vám všem♥ Omlouvám jsem, že jsem nebyla příliš aktivní, ale měli jsme toho hodně ve škole, že jsem vůbec nic nestíhala no a když to vypadalo, že to bude lepší, tak mě také dostihla chřipka a nějakou dobu jsem nebyla schopná se ani podívat do mobilu. Ale teď máme volno, tak jsem konečně našla čas něco napsat.:D

Četla jsem i stížnosti na příliš velké mezery v textu. Bohužel s tím moc nemůžu udělat, mám problémy s formátováním. Když příběh kopíruju z OpenOffice, tak se mi ve Wattpadu naformátuje tak, že se mi nějaké oddělené věty svážou dohromady a třeba mi z jedné věty zmizí konec a rovnou je tam další věta. Nechápu, proč se to děje, tak to jako prevenci tady ve Wattpadu odděluju ještě jednou mezerou. Zatím to bohužel jinak udělat nemůžu. Snad Vám to tak vadit nebude... :(

Každopádně doufám, že se Vám kapitola bude líbit. Nezapomeňte ji ohodnotit a napsat názor, budu moc ráda♥ Všem Vám moc děkuji za úžasné komentáře u minulého dílu. Nějaké rady a připomínky si určitě vezmu k srdci a budu ráda, když mi i nadále budete dávat zpětnou vazbu.:3

PS: A kdo se se mnou bude dívat dnes v noci na předávání Oscarů? :D ♥

*  * *

Další den jsem se opět vzbudila dopoledne. Unaveně jsem si oplachovala obličej. Proč jsem sakra bez budíku neuměla vstát včas? Vyšla jsem na chodbu překvapivě tichého domu. Vlasy jsem měla rozcuchané. Přes slabou košilku jsem si vzala jen hedvábný župánek. A takhle začal můj čtvrtý den v minulosti.

Sešla jsem po schodech dolů a projela mnou vlna zklamání, když se přede mnou rozprostřela prázdná kuchyně.

Po našem včerejším- Buď upřímná, Julio... Dobře, spíš po té, jak jsem se včera lehce nervově zhroutila, tak Freddie odešel někam ven. Zatímco já jsem se rozhodla jít si lehnout, tak nejspíš šel za nějakými svými "přáteli."

Povzdechla jsem si a vydala se do kuchyně. V kredenci se mi podařilo najít instantní kafe. Freddie osobně preferoval čaj, a tak jsem byla mile překvapená. Ale jeho dům byl obrovský a pořád tu někoho měl, tak se dalo čekat, že bude hostům nabízet i kafe...

Posadila jsem se ke stolku a upila malinko kávy. Zoufale jsem potřebovala se probrat. Za uplynulé tři dny jsem Freddiemu nebyla nijak k užitku. Buď jsem spala, nebo jsem se rozplakala. Měl hodně důvodů si myslet, že jsem šílená.

A za celou tu dobu jsem nebyla schopná vymyslet cokoliv, jak se dostat domů. Neměla jsem vůbec žádné vodítko, které by vysvětlovalo, jak jsem se sem v první řadě dostala. To nejlepší, co teď můžu udělat, je vyčkávat a chovat se jako každá žena na počátku osmdesátých let.

A to znamená hlavně nevypadat takhle, Julio! Napomenula jsem samu sebe. Byla jsem opravdu neupravená a měla jsem teď hodně času, a tak jsem se rozhodla jít se sebou alespoň něco udělat.

Vyběhla jsem po schodech znovu nahoru. Mé pozornosti neuniklo, že dveře do Freddieho ložnice byly otevřené a ten pokoj byl úplně prázdný. Malinko jsem strnula, když se do mé hlavy dostala myšlenka, že Freddie se možná za celou noc do domu nevrátil... Bůh ví, u koho vlastně nocoval, povzdechla jsem si.

A s tím ty nemůžeš nic udělat. Freddie prostě vždycky bude Freddie. Nemůžeš z něj udělat úplně jiného člověka.