,,Ty vtipálku," odvětila Hermiona a zavrtěla hlavou. George se zasmál nad svým vlastním smyslem pro humor a pustil se do dezertu.
,,Takže... Kde teď pracuješ, Percy?" zeptala se Molly svého syna. Hermiona vzhlédla. Percy na sobě nedal najevo žádnou emoci, ale Hermiona viděla, jak pevně stiskl lžičku, až mu zbělely klouby u prstů. Muselo ho to bolet, napadlo Hermionu.
,,Vrátil jsem se na ministerstvo," odpověděl tiše. Všichni u stolu se zarazili, podruhé za večer nastalo hutné ticho, které způsobovalo chvilkovou nevolnost. Ron, který seděl úplně na druhé straně stolu se zhluboka nadechl, aby něco řekl. Hermiona jen koutkem oka zahlédla, jak ho Ginny spěšně chytila za ruku a tím ho zarazila. Percy to musel vidět lépe než ona. Nedokázala se vžít do jeho situace, ne úplně, ale byla si jistá, že ho to ranilo.
,,Já pořád pracuju s draky," ozval se Charlie, čímž chtěl svého bratra zachránit.
,,Měli bychom se někdy všichni vydat do Rumunska," přidala se k záchranné misi Ginny. Postupně se to zamluvilo.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Všichni seděli v obývacím pokoji a povídali si. Hermiona se cítila trochu nepatřičně. Přeci jen - nebyla Weasleyová. Omluvila se, že si musí odskočit a místo toho se vyplížila ven. Teprve venku jí došlo, že si měla vzít bundu. Ovál ji ledový vítr. Zkřížila ruce na prsou. Mohla se vrátit a vzít si něco teplého na sebe, ale už zpátky nechtěla. Zadrkotala zuby. Najednou ucítila teplo kolem ramen, někdo jí přes ně přehodil kabát. Natočila hlavu a uviděla Percyho. Mlčky si stoupl vedle ní. ,,Děkuju," hlesla tichounce. Percy neodpověděl, díval se do dálky - byla tma a nebylo nic vidět, pouze pár světélek v dálce. ,,Neměla bych tu být," řekla po chvíli Hermiona. Ani nevěděla, proč mu to povídá. Nezajímala ho. Nikoho tady nezajímala.
,,Veranda je velká pro nás oba," odvětil Percy. Hermiona se musela pousmát. Smutně pousmát.
,,Nemyslím verandu. Myslím váš dům," vysvětlila. ,,Nejsem součástí vaší rodiny."
Slyšela tiché, bolestně sebekritické uchechtnutí. ,,Patříš sem víc než já." Hermiona se na něj dlouze zadívala. Skutečně byl o tom přesvědčen. Vyčetla to z jeho výrazu. Byl si skálopevně jistý, že sem nepatří.
,,Tak sem nebudeme patřit společně," ukončila dohadování Hermiona.
,,Nikdy jsem nebyl Weasley," pravil po chvíli a z jeho úst šla pára. Svůj kabát totiž věnoval Hermioně a sám mrzl.
,,Co to povídáš?" napomenula ho jemně Hermiona. ,,Jsi Weasley." Percy zamítavě zavrtěl hlavou.
,,Stejné geny a zrzavé vlasy ještě z tebe nedělají člena rodiny," pronesl prázdným hlasem. ,,Bill s Charliem jsou jako dvojčata, Fred s Georgem byli skutečně dvojčaty, Ginny pečovala o Rona, který - byť starší - stále potřeboval pomocnou ruku... A já? Já byl sám. Vždycky. Nejdřív mi to vadilo, později jsem se s tím smířil a nakonec jsem z toho udělal svou přednost." Pohlédl na Hermionu, jestli ji náhodou neotravuje. Ona však trpělivě naslouchala. ,,Znáš Edgara Allana Poea?" otázal se.
,,Jistěže," odvětila Hermiona. Vyrůstala v mudlovské rodině, musela znát Poea. Poe byl oblíbeným spisovatelem jejího otce. Bůhví, zda si stále čte ty děsuplné příběhy?
,,Od dětských let," začal recitovat, ,,já nebýval jak ostatní, já nevnímal, co ostatní, já nepoznal vášeň či cit, jenž druhé rval. Z tohoto zdroje netryskala ani má trýzeň, nezlákala mých druhů radost duši ke svým hrám." Důležitě se odmlčel a pak řekl tiše a důrazně: ,,Co miloval jsem, miloval jsem sám."
Hermiona se na něj koukala mlčky. Percy sklonil hlavu a zadíval se na své nové kožené boty s černými tkaničkami.
,,Jsi výjimečný," zašeptala Hermiona. Percy trhl hlavou a věnoval Hermioně zmatený (trochu i pobouřený) pohled. Nelíbilo se mu, co Hermiona řekla. Nevěřil jí. A nevěřil jí, protože neměla k takovému výroku důvod. Nic jí na to neřekl, protože věděl, že by reagoval přecitlivěle. ,,Málokterý kouzelník se zajímá o mudlovské spisovatele... A obzvlášť o poezii. Vlastně i mudlové se málokdy zajímají o poezii." Tomu se Percy lehce pousmál.
,,A ty?"
,,A já?" zopakovala zmateně Hermiona.
,,Zajímáš se o poezii?"
,,Je dobré přijít ke knihám, když končí smutný den. Jsem odškodněna za odklad, žal slastí utišen," odvětila místo odpovědi. Percyho rty se zvlnily do dalšího decentního úsměvu.
,,Jsi výjimečná," poznamenal na oplátku. Hermiona pouze sklopila zrak, nic na to neřekla. Oba se ponořili do hlubokého mlčení. To ticho kolem nich nebylo nijak nepříjemné, naopak si to užívali. Hermiona si pevněji přitiskla Percyho kabát k tělu, aby jí nebyla zima.
,,Jak dlouho se tu plánuješ zdržet?" zeptala se zničeho nic Hermiona. Percy pokrčil rameny.
,,Zítřek... Možná tu budu do pozítří..." odvětil. ,,A ty?" Hermiona nevěděla. Netušila, jak dlouho by se tu měla zdržet. Byla vítaná, věděla to, ale zároveň se cítila provinile, že Weasleyovi otravuje.
,,Nejspíš taky tak," řekla nakonec. Znovu se ponořili do mlčení. Hermiona popošla blíž k Percymu a rukou ho objala kolem ramen. Percy překvapeně pohlédl na Hermionu v tiché nevyslovené otázce, co to zatraceně dělá. ,,Dal jsi mi svůj kabát a teď mrzneš. Chci tě aspoň trochu zahřát." Percy couvl a stydlivě sklopil zrak.
,,To nemusíš," hlesl. ,,Jsi hodná, ale mně je teplo." Hermiona mu to nevěřila, protože se celý třásl zimou, ale nic neřekla. ,,Už musím za ostatními. Kabát mi potom dej na věšák, prosím. Měj se hezky, Hermiono," rozloučil se jemně.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Hermiona ležela v posteli a přemýšlela. Percyho příchod do Doupěte ji překvapil stejně jako ostatní. Nikdo s ním nepočítal. A v tom ji to trklo. Zvedla se do sedu. Nikdo s ním na Vánoce nepočítal!
