Mezi svátky Hermiona chodila do práce. Byl tam klid a stihla víc než jindy. Po práci nakoupila jednu tašku jídla pro sebe a Křivonožku. V Londýně nebyl sníh, který byl u Weasleyů v Irsku. Kozačkami ťapkala v šedé břečce a snažila zahnat melancholii. Kolem procházeli lidé stejní jako ona. Kdo jiný by byl v tuto dobu venku? Jen osamělí lidé bez rodiny. Zato za okny domů svítila barevná světélka a míhaly se tam postavy, ze kterých sálalo to teplo, které nezpůsoboval krb - to bylo teplo ze sdílené lásky. Hermiona přemýšlela, jak jednotliví lidé asi žijí. Představovala si postarší pár, který žil tam přes silnici, jak usedají ke stolu. Představovala si, jak tam v tom obývacím pokoji s velikým stromkem, sedí na koberci děti a hrají si s hračkami, které před pár dny dostaly. Volnou rukou začala lovit v kabelce klíče. Už na dálku viděla, že u vchodu postává nějaký člověk. Zamračila se. Neměla ráda cizí lidi potloukající se jen tak nazdařbůh kolem jejích bytového domu. Hodila si klíče do ruky a obrnila se trpělivostí. Když přišla blíž, rozeznala ty zrzavé vlasy. Zastavila se. Před její bytovkou stál Percy Weasley s kyticí růží a velikou bonboniérou. Nevěřila vlastním očím. ,,Co tu děláš?" zeptala se Hermiona, protože ji chytřejší otázka nenapadla.
,,Přišel jsem za tebou. Poprosit tě o odpuštění," odvětil Percy a natáhl k ní kytici a bonboniéru. Hermiona pozvedla nákup a ruku s klíči, aby dala najevo, že nemůže dary převzít.
,,Pojď. Udělám ti čaj," řekla a zamířila ke dveřím, aby odemkla. Celou cestu malým výtahem mlčeli a ani si nehleděli do očí. Hermiona sledovala tlačítka, která svítila podle toho, ve kterém patře se nacházeli. Percy hleděl na kytici a počítal okvětní lístky největší růži.
Percy se posadil na pohovku, zatímco Hermiona pátrala po váze. Na gauč skočil Křivonožka a začal capkat Percymu na stehně a zuřivě vrnět. Percy ho nesměle hladil po hlavičce a občas sykl bolestí, protože ten kocour mu spokojeně zatínal drápky do nohy. Hermiona našla vázu, vložila do ní kytici a šla připravovat čaj. Kocour si lehl na Percyho klín a rozhodl se usnout. Percy se bál ho vyhnat, tak jen přihlížel tomu, jak pospává a tím Percymu brání v jakémkoliv pohybu. Hermiona přišla a musela se zasmát, když ty dva viděla. Položila před něj hrneček, ale bylo jasné, že se pro něj Percy nebude moct natáhnout.
,,Děkuju za květiny a bonboniéru, ale nebylo to potřeba," začala Hermiona.
,,V knihách se to doporučuje," pravil Percy. Hermiona tomu neporozuměla, tak tu poznámku prostě přešla.
,,Přišel sis pro odpuštění, tak jsi to aspoň sám řekl... O jaké odpuštění se jedná? Mám ti odpustit, že jsi mě odmítl? Nebo...?"
,,Chtěl bych, abys mi odpustila to chování bez rozmyslu. Jednal jsem zběsile."
,,Znamená to...?" Pro jistotu otázku nedokončila, protože se nechtěla spálit.
,,Rád bych, kdybychom mohli začít nanovo. Nechci propást další šanci. Mohli bychom, prosím, někdy někam zajít? Třeba zavítat na nějakou společenskou akci do knihovny? Nebo se zúčastnit vědomostní soutěže v kavárně naproti Ministerstvu kouzel?"
Hermiona se usmála a její tváře zrůžověly. ,,Mohli bychom," hlesla souhlasně.
Když se o dvě hodiny později loučili v předsíni, Hermiona políbila Percyho na tvář a věnovala mu ten nejkrásnější úsměv pod sluncem.
Luckily, you saw in me
something I couldn't see
