,,Zavři oči," požádal ji Percy. Hermiona se nejistě pousmála. Uposlechla, zavřela oči.
,,To jsem teda zvědavá, kam mě vezmeš," řekla. Percy ji chytil za ruku.
,,Nelekni se. Teď se přemístíme," informoval ji. Hermiona kývla hlavou na znamení, že rozumí. Cítila, jak na vteřinu ztratila pevnou půdu pod nohama (jen doslova, v přeneseném významu byla stále nohama na zemi). Kolem zašuměl všechen vesmír. A byli tam. Hermiona slyšela ruch města. ,,Nyní pár metrů půjdeš poslepu, neboj, držím tě." Jeho ujišťování Hermionu rozněžovalo. Chtěla mu za to poděkovat, ale musela soustředit na to, aby náhodou nezakopla, takže mlčela. Zastavili se. ,,Tak... Jsme na místě. Můžeš otevřít oči."
Hermiona znovu uposlechla a zahleděla se na budovu před sebou. Napůl skleněný komplex vypadal Hermioně povědomý, ale netušila, kde už o něm četla. Nedokázala si ho spojit s místem ani situací. Pak se však její oči zaměřily na název. Nedůvěřivě se otočila k Percymu. ,,My jsme v Amsterdamu?" Percy přikývl. Hermiona se znovu zadívala na budovu muzea. ,,Poprvé uvidím jeho malby naživo," zašeptala. Pro Hermionu Grangerovou to byl důležitý moment v jejím životě. Přeci jen byla ženou, která milovala poznání. Nyní měla před sebou umělecký zážitek, poznávací výlet a k tomu všemu i rande. Její duše jásala. Ani si neuvědomila, že stále drží Percyho za ruku. To by Percyho uklidnilo, kdyby to věděl. Celou dobu totiž uvažoval nad tím, že se mu nervozitou potí ruce a že si určitě Hermiona myslí, jaký je cíťa v záležitostech žen. ,,Tak jdeme!" zvolala Hermiona a už ho táhla dovnitř.
Kochala se obrazy, pečlivě četla informace o Goghovi, diskutovala s Percym použité barvy a jejich význam. Byla v nebi! Občas u některého obrazu stáli třeba i čtvrt hodiny a zkoumali jej. Nebyli však sami. To bylo na tom to pěkné. Všichni návštěvníci obdivovali tu krásu se stejným zaujetím. Hermionu to dojímalo. Možná o to víc, když znala Vincentův smutný příběh. Čas od času se její pohled na obraz zvlnil záplavou slz (které statečně zaháněla přehnaným mrkáním). Koupila si dvacet pohlednic, oznámila Percymu, že je pošle všem svým známým. Percy se pouze usmál a přikývl na znamení, že je to vskutku dobrý nápad.
Došli si na oběd, následně se procházeli v parku. Většinu času se drželi za ruku. Percy si začal zvykat, už nebyl tak nervózní, když ho Hermiona chňapla. Dokonce si to užíval. Nejdřív se cítil nehodný její náklonnosti. Když někoho potkali, klopil oči a říkal si, že si ti lidé musí myslet něco ve smyslu: Kam ta holka dala oči? Ke konci dne už byl naopak hrdý, že ho má Hermiona ráda. Znal se, věděl, že potřebuje čas. Zároveň se však obával, že do toho spadne ani nebude vědět jak. Zdálo se totiž, že je pro něj hrozně jednoduché se do Hermiony zamilovat. Jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
,,Děkuju ti za dnešní den," řekla Hermiona.
Percy chtěl nejdřív říct, že vlastně není za co děkovat, ale nakonec odvětil: ,,Jsem rád, že sis to užila."
Hermiona se usmála a vyčkávala. Percy nevěděl, na co přesně Hermiona čeká. Pak se mu však rozbušilo srdce. Měl jí dát pusu? Měl ji políbit? Podle jejího chování nejspíš ano. Jenže kam? Na tvář? Na čelo? Na rty? Mohl by si snad dovolit ji políbit na rty? Hermioniny oči mírně pohasly, vycítila, že se asi Percy neodhodlá. Minule ho políbila ona, to ano, jenže... Teď měl taky on ukázat snahu.
,,Já..." začal Percy a nasucho polkl. ,,Hermiono," oslovil ji, ,,já jsem s tebou moc šťastný."
Hermiona se usmála a chtěla na to něco odpověděl, Percy se však odvážil ji políbit.
O dva týdny později Percymu přišla pohlednice mudlovskou poštou, na které bylo napsáno:
Vážený
Percy Weasley
Liverpool Road 78
Islington
Londýn
Zdravím Tvé budoucí Já, které je už zpět v Londýně! Já si užívám nádherný výlet s Tvým současným (rozuměj minulým) Já v Holandsku.
Děkuji za krásný zážitek!
Líbá
Hermiona
