Uběhl asi měsíc. Neustále jsem Ann dokazovala, jak moc pro mě znamená. Milovala jsem ji, nedokázala bych bez ní žít. Jak vtipné.
Zamyšleně jsem šla se psem po ulici. Skákal ze strany chodníku na druhou, házel hlavou a přežvykoval klacek. Občas bylo dobré jít s ním ven, srovnat si myšlenky a vyčistit hlavu. V tom jsem do někoho vrazila. Už bych se začala omlouvat, když jsem zvedla zrak a uviděla ji.
"Konečně tě zase vidím!" vykřikla, jak kdyby na to čekala celé ty týdny.
"Co tu děláš? Proč na mě mluvíš? Nech mě být!"
"Emily, promluv si se mnou."
"Nebudu s tebou mluvit. Byla to největší chyba v mým životě, Marie. Teď mě nech projít."
"Jako co?"
"Začít se s tebou bavit." to ji zjevně zarazilo.
"Tak mě aspoň nech, ti to říct." čekala jsem. Neměla jsem ji tam ani potkat. "Víš, když jsem tě uviděla, bezmocnou stát, bylo mi tě líto. A sakra jsem se zamilovala. Vím, že to byla chyba, ale chtěla jsem tě a ten alkohol tomu dost pomohl. Ale chci to napravit. Chci tě dělat šťastnou celý život. Chci tě." její oči se leskly. Ale oči Annie tehdy se topily v slzách. Vzpomněla jsem si, co udělala, co jsem udělala já.
"Ne Marie, nezajímá mě to. Nechápu jak to tu máte, jestli je toto normální. Ale já znám Ann hodně dlouho, prošly jsme si sračkama, který si hodně lidí ani nedokáže představit. A mám ji radši, než sebe. Dala bych za ní vlastní život. Nikdy už ji neublížím a nikdo jiný taky ne. Takže teď mě nech jít a už na mě nikdy nemluv!" prošla jsem kolem ní a slyšela jak brečí. Bylo mi to jedno. Možná jsem to měla říct jinak. Možná by to potom mohlo být jinak.
