Tvrdíš mi, že to nemám řešit. Stojíš si za tím, že je ti už několik dní, týdnů, dokonce i měsíců, pryč. Říkáš, že je to jedno, že je to dlouho, co se to stalo, že už tě to netrápí.
Ale nikdy si nepochopil, že mě to třeba trápí, a proto to řeším, proto se trápím, zajímám se o to a pořád mi to ještě nedá spát. Víš... Tys mi nikdy nedal jediné vysvětlení, neřekls mi k tomu, co jsi udělal ani slovo a myslíš si, že se postavím na nohy stejně rychle jako ty?
Ty totiž neusínáš den co den s otázkami, proč si nemohl být lepší a vůbec, co se vlastně stalo. Ty moc dobře víš, jak to bylo, ale odmítáš to řešit, odmítáš se tomu postavit.
A tak se tomu pořád nějak vyhýbáš, jenže city tě vždycky doženou. A když ne teď, tak potom. A potom bude už pozdě. Místo toho, abych se z toho dostávala, se do toho dostávám víc a víc, protože nemůžu najít odpovědi, odpovědí, které střežíš jako ten největší poklad. A tak si jen říkám, co by, kdyby.. Co by, kdybych byla prostě jen lepší.. Kdybych se ti více věnovala a dávala víc lásky, co by, kdybys radši ten den byl semnou a měla bych šanci ti aspoň naposledy říct, že tě miluju..
Co by, kdyby se to vůbec nestalo... Byli bychom pořád spolu?
A ty to nechápeš.. Ty nechápeš, že tvým nezájemem nepomáháš ani jednomu z nás, ba naopak.
Nemůžeš po mě chtít, abych se zvedla a šla dál, protože tys to taky neudělal, i kdyby sis to na hlavu vyryl, i když si to třeba sám myslíš. Jen si to namlouváš, nechceš na to myslet, protože ti to až moc ubližuje, a proto hledáš náhradu jinde a pomalu začínáš věřity že ti to nechybí.
Jasáš, že je to za tebou, že jsi silnej, protože jsi to zvládl. Ale jednou si přeci jenom uvědomíš, že jsme minimálně v tomhle měla pravdu. Škoda, že tě nikdy nenapadlo, jak to všechno mohlo být jinak, vůbec jsme tohle nemuseli dělat. Stačilo pár slov, pár slov, co by mě přinutilo zůstat.
