Byl to zlomek sekundy, ale i to ji stačilo. Najednou jsem si uvědomila, že už mi dávno nejde o tebe, že už nejsi to, co mě trápí. Došlo mi, že tu hlavní roli hraju já a ne ty. Už jsi nebyl tím, na koho jsem se upínala po celou dobu, nebyls to ty, kdo mi chyběl. Bylo to štěstí, láska a to, cos mi přinutil cítit. Nemohla jsem unést, že jsi prostě odešel a vsechno mi to vzal, cítila jsem se tak sama, tak zlomená, zklamaná, prázdná.. Ale v jistou chvíli už jsem necítila ani kapku z toho, já už si pomalu ani nevybavuju ten pocit. Přišla jsem na to, že už v tom ani nic nehledám, protože jsem si uvědomila, že v tom stejně nic nenajdu.
Bylo to pro mě těžký pochopit, že sis našel někoho, s kým tohle zažíváš znova a já pořád stojím na místě, za sebou několik NE a motam se v kruhu zoufalství a hledání nějakého kloudného vysvětlení. Celé se to točilo kolem toho, jak rychle si mě nahradil. Zase jsi byl obklopován láskou a mě to zžíralo. Neměla jsem nikoho, pro koho bych mohla vypadat dobře, nikoho, s kým bych se mohla vodit za ruku, dávat mu pusu na čelo a vymýšlet ty nejšílenější věci, které bychom potom spolu podnikli. A ty jsi to měly měl si po boku lásku, která tě doprovázela každým dnem. A mě to chybí, ten zatracenej pocit úplného štěstí, ale už vím že rozhodně nejsi jedinej, kso mi dokáže takhle sebrat dech. Jsme minulost, jsme si cizí. A ja vím, že i mě taková láska potká. A možná nebude jen jedna, bude jich tolik, kolik bude potřeba. Jen si musím počkat.
