Koukala jsem na naše společné fotky. Koukala jsem, jak jsme byli šťastní a viděla jsem, jak nám obium oči zářily stejně hlasitě. Moc dobře si pamatuju, jak jsme oba žili jeden pro druhého a jak silné to bylo, někdy možná za moc.
Jenže když jsem s eporadne zadívala, neviděla jsem v tom jen to dobré, už to nebyla jen fotka, míchaly se mi v ní různé vzpomínky, ať už dobré nebo zlé. I přesto jsem nás pořád viděla stejně, ale už jsem se na nás koukala jinak.
Teď už jsem k tobě neměla zdaleka tak blízko jako kdysy, byli jsme si cizí. Jak kdybych tě znala v minulém životě, jak kdybys vlastně nikdy ani neexistoval a vždycky si byl jen mým snem. A mužná už navždy ký budeš. Protože i ta sebemenší naděje, důvěra a pozůstatky tě lásky se rozhodly jít stranou. Vím, že nikdy nadobro nezmizí, ale já už nemám trpělivost čekat, než budeš vědět, co chceš a kdo byl vlastně ten, kdo to ukončil..
Možná ti to všechno jednou dojde, otázkou ale stále zůstává, jestli si to přiznáš.
Čekala jsem dlouho, věnovala jsem ti víc času, než sis kdy zasloužil. Věnovala jsem ti toho mnohem víc. A pokud to nevidíš, je to tvoje ztráta, ne moje. Protože já dělal všechno, zato ty nic.
Já nebudu ta, která si tk bude vyčítat. Já ne...
