Čtyři kalíšky saké II One piece (upraveno)

5. Kapitola

V noci jsem se převalovala v posteli. Sabo nám vyprávěl, jak ho náš táta zachránil, jak ztratil paměť a všechno. „Miharu, myslel jsem, že mi pukne srdce, když jsem si na všechno vzpomněl," šeptal mi Sabo. „Odpusť mi, že jsi musela žít beze mě," dal mi pusu na čelo a mé srdce se zastavilo. Vyšla jsem z kajuty. Měsíc se odrážel na hladině. Vyšplhala jsem do strážního koše, kde byl schoulený Zoro. Jakmile uslyšel šramot, otevřel oči. „Princezno, jakto, že nespíš?" v jeho tváři byl viditelný ustaraný výraz. „Chci tu být s tebou," sedla jsem si, vzala si kousek deky a schoulila se k němu, „dneska je úplněk a o úplňku cítím obrovský smutek. Vždycky si vzpomenu na Ace, proto nechci být sama." Zavřela jsem oči. „Je tu zima," řekl Zoro a přehodil mi svou bundu přes ramena. Otevřela jsem oči a setkala se s těma jeho, přejel mi palcem po tváři a usmál se, „spinkej," zašeptal.

Z pohledu Miharu

Vzbudila jsem se brzo ráno akorát mě zarazilo, že jsem se vzbudila ve své posteli. Nami s Robin ještě spaly. Oblékla jsem se a vyšla na palubu. „Čekala jsem tu na tebe," slyšela jsem hlas a leknutím jsem sebou trhla. Postava se vynořila ze stínu. „Hino," měla jsem radost, že jí vidím, ale zároveň jsem měla strach, že nás našli mariňáci. Přišla ke mně a s úsměvem mě obejmula. „C-co potřebuješ? Chci říct, že tě ráda vidím," začala jsem koktat, protože jsem nevěděla jak mám na tuto situaci reagovat. Zasmála se. „Blázínku, neboj, nejsem tu abych vás vystopovala, ale potřebuju od tebe pomoc." Stále se na mě smála. Pochopila jsem, že říká pravdu, protože kolem nebyla ani jedna mariňácká loď. „Dobře a o co jde?" chtěla jsem jí věřit jako mé dobré přítelkyni. „Vysvětlím ti to cestou, někdo by mě tu mohl vidět." Vzala mě okolo pasu a seskočila se mnou na motorovou loď. Motorová loď? Vždyť ta nadělá hrozný rámus. Nastartovala motor, ale bylo ticho. Podívala se na mě a znovu se usmála, „to je dárek od tvého táty." V tu chvíli mi to vůbec nepřišlo divné. „Ale já to ostatním musím nějak dát vědět." „Neboj, oni se to včas dozví," mrkla na mě.

Z pohledu Zora

„Hej, lidi, Miharu unesla nějaká ženská," křičel Usopp na celou loď. Do háje, usnul jsem. Rychle jsem slezl dolů a běžel jsem k Usoppovi. „Usoppe, viděl jsi jí? Jak vypadala?"Usopp pokrčil rameny, zahlédl jsem jí, když s Miharu mizela z naší lodě, ale všiml jsem si, že na sobě má uniformu mariny."To je zlý, ale proč by šli jen po Miharu a ne po všech Slamácích? To už se objevili i ostatní. „Hej, Usoppe, co tak řveš," houkl na něj rozespale Luffy. Já s Usoppem jsme jednohlasně zařvali a já už mírně s naběhnutou žílou,„Miharu unesli." „Cože?" Luffy se na chvíli zamyslel. „Ale nebojte, moje ségra si poradí, je dost silná." Luffymu přistály dvě pěsti na hlavu. „Je to holka a tvoje ségra," zaječela Nami a já jsem se k ní přidal. Sedl jsem si zdrceně na podlahu a po tvářích mi tekly slzy, vzpomněl jsem si na to co jsem Miharu řekl včera. Chci se stát ještě silnějším, abych tě mohl ochraňovat. „Nedokázal jsem jí zachránit," šeptal jsem si pro sebe. „Kdybych nespal." Sanji si sedl vedle mě, „když budeš tady takhle sedět, tak nic nevyřešíš." Podíval jsem se na Sanjiho a poprvé jsem si začal uvědomovat, že mezi námi je něco jako přátelství.

Z pohledu Miharu

Stála jsem tváří v tvář Monkey D Dragonovi. Vůdci legionářů a mým otcem. Vůbec nic jsem nechápala. Najednou mě držel v náručí a objímal mě. „Zachránil jsi Saba, že jo?" šeptla jsem. Proti mé vůli mi z očí začaly téct slzy. Nevím jak dlouho jsme tam spolu byli. „Chtěl bych, abys pro mě něco udělala, přemýšlel jsem jestli do toho nezapojit i Luffyho, ale to by ve vaší posádce způsobilo ještě větší povyk a Luffy je až moc hlučný." Sedl si za stůl a zas nasadil ten svůj přísný výraz. „Bude ti s tím úkolem pomáhat Sabo," řekl, když se Sabo objevil ve dveřích. „Chci aby jste se dostali do budovy v Marinefordu a přinesli mi informace o neexistujícím století, Hina vás tam vezme." Než jsem stačila cokoli říct, Sabo mě popadl za ruku a vyvedl z místnosti.

Stála jsem tam, tam kde jsem pracovala. Tam kde umřel Ace. Hina nás vzala tajnou chodbou dovnitř a pak šla do služby, jakoby se nedělo nic. Stála jsem se Sabem v maličké komůrce a naše těla se lepila na sebe, změnil se. Už to není kluk. Je to muž. Zavřela jsem oči a nasávala jsem jeho vůni. Rychle jsem ale oči zas otevřela. Musím se soustředit, zavrtěla jsem hlavou abych se vzpamatovala. Vyšla jsem ven a proměnila jsem se ve zlovlka. Být nenápadná byla moje silná stránka. Podívala jsem se na Saba, kde přesně máme hledat. Ukázal mi jakým směrem a já jsem se tam vydala. Vše šlo překvapivě hladce až na pár mariňáků, kteří nám skřížili cestu. Už jsme to skoro měli, když jsem viděla Akaina. Oči se mi zalily slzami. Měla jsem chuť vyrvat mu hrdlo. Zabil mého brášku, mého velkého brášku. Na to neměl právo. Nikdo neměl právo na to brát mu život. Sabo ty papíry o neexistujícím století zatím vzal. „Pojď Miharu, už máme pro co jsme přišli." Chtěla jsem to tak moc udělat, ale moje lidská stránka zvítězila. Už jsem se Sabem mířila pryč, když si mě Akainu všiml a zajal mě. Sabo ještě stačil uniknout. Změnila jsem se zpět, ale byla jsem tak mimo, že jsem ztratila vědomí.

Tak tady je další část, snad to není tak hrozný.