Čtyři kalíšky saké II One piece (upraveno)

6. Kapitola

Z pohledu Zora

„Poslouchejte všichni," řekla Robin, když jsme seděli u snídaně. "Vím kde je Miharu. Ta slova mě probudila a podíval jsem se na ní. „Je uvězněná v Marinefordu, potřebuje naší pomoc." Vystřelil jsem ze židle, „cože? V Marinefordu?" Sanji mi položil ruku na rameno. „Vím jak se cítíš, já se cítím úplně stejně." Podíval jsem se na Sanjiho, po tom co mi řekl o svých citech k Miharu, potom co zmizela se náš vztah začal víc a víc prohlubovat. Luffy zbrunátněl vzteky, „už mi vzali Ace, nedovolím aby mi vzali i Miharu. Tohle si někdo šeredně odskáče," běsnil. „Nejdřív musíme do velitelství legionářů," pokračovala Robin, když se situace trošku uklidnila. „Do velitelství legionářů, to zní tak strašidelně," krčil se za stolem Chopper. „Robin a jak to všechno víš?" zeptala se Nami, která vstala ze židle. „Pravda, volala mi Koala," řekla klidným hlasem Robin. „Tak směr velitelství mariňáků," řekl Luffy. „Počkat, jakým směrem to je?" A proč nejedem rovnou do Marinefordu?"podrbal se Luffy na hlavě. „V tom je právě ten háček, aby šla do Marinefordu jí nařídil Monkey D Dragon,"pokračovala s klidným hlasem. „Dragon?" vykřikli všichni najednou, jen Luffy zůstal klidný. „Táta?" naklonil hlavu na stranu. Na Luffyho hlavě přistály tři pěsti, tentokrát svou pěst zapojil i Sanji. „Teď na to nemáme čas," řekli Zoro, Sanji a Nami zároveň. „Robin, nasměruj nás, Franky, nachystej colu a připrav se na Coup de Burst. Sanji, Zoro, Usoppe, stáhněte plachty a připravte se na odlet," rozdávala rozkazy Nami.

Vtrhli jsme do kanceláře Dragona. „Jak vás mohlo napadnout jí posílat do Marinefordu," vyštěkl jsem na něj aniž bych si to předem připravil. „A ty jsi jako kdo?" Postavil se Dragon za stolem. „Já jsem někdo komu je Miharu velmi blízká," znovu jsem na něj vyštěkl. „Proč jsi jí tam poslal, chceš aby jí zabili? Já to nedovolím," vložil se do toho Luffy. „Neposílal bych jí tam kdybych neměl plán," vybouchl Dragon a mezi jeho a Luffyho očíma projely blesky. „Co, plán?," zpozorněl najednou Luffy. „Ty jsi to věděla Robin?" zeptala se Nami. „Ne, to jsem nevěděla, ale jsem ráda." Dveře se otevřely, v nich stál Sabo a držel Miharu v náručí.

Z pohledu Miharu

Probudila jsem se v posteli. Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla jsem po stěnách obrázky mě a Luffyho. Z toho jsem usoudila, že jsem v pokoji mého dědečka. „Už jsi vzhůru, to jsem rád," řekl Garp, když vešel do místnosti. „Potrestáte mě?" sedla jsem si a přitáhla jsem si deku k bradě. Garp se zamračil, „nikdy bych to nedovolil, ať už by se dělo cokoli, jsi bývalá mariňačka a ostatní mariňáci k tobě mají úctu, i když jsi teď pirátka." Přeletěl pohledem pokoj a pak mi na postel hodil nějaké oblečení. „To ti posílá Hina, oblékni se a je tu někdo kdo by s tebou chtěl mluvit."

Seděla jsem v posteli, když přišel. Ve tváři se mi zračil hněv,nenávist a zloba. Akainu si přede mnou klekl a sklonil se k zemi. „Omlouvám se, nechtěl jsem Ace zabít." Z jeho hlasu bylo patrné, že brečí. Byla jsem v šoku a tak moc překvapená. Nebylo zvykem aby se muž jeho postavení klaněl. A ještě před dívkou, která bývala jeho podřízenou. Nevěřila jsem tomu, že on by někdy něčeho litoval. Můj obličej zjihl a oči se mi zalily slzami. „Je mi to tak líto a pochopím, když mi nebudeš chtít odpustit. Věděl jsem, že je Ace tvůj blízký kamarád, chtěl jsem ho ochránit, ale připletl se tam nějaký pirát, který chtěl Acovi ublížit a na místo jeho jsem zabil Ace, je to chyba, která se nedá odpustit." Rozplakala jsem se. Celou tu dobu jsem žila s nenávistí ke svému bývalému nadřízenému. Nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Snad věčnost tam klečel a já jsem celou dobu měla zalité oči slzami.

„Prosím vstaňte," řekla jsem konečně.

„Omluv mě," ještě jednou se uklonil a odešel z pokoje. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a schoulila se do klubíčka.

Postel se prohnula, když se na ní někdo posadil a ten někdo mě pohladil po vlasech. Odkryla jsem peřiny a setkala se se ztrápenýma očima Hiny. „Promiň, že jsme tě tak vystrašili, ale požádal mě o to aby si s tebou mohl promluvit," povzdechla si. „Děkuju ti, že sis ho vyslechla," vzala mou ruku do své a usmála se. „Nejdřív jsem se k revolucionářům přidala já a pak se přidal i on, jsme jako špioni v utajení," pohladila mě po tváři. „Tak už bys měla jít, Slamáci už na tebe čekají." Podívala jsem se na ní. „Vtrhli do velitelství mariňáků a udělali tam pěknej humbuk." Zasmála se a já s ní. „To jim je podobný." Ve dveřích stál Sabo. „No, tak už mě nebudete potřebovat, zas se někdy uvidíme Miharu," řekla Hina a odešla. „Sabo," můj obličej se rozzářil, rychle jsem vstala z postele, ale moje nohy najednou zeslábly. Padala jsem na zem a připadala jsem si bezmocná jak pírko. Sabo ke mně pár rychlými kroky přišel a chytl mě do náruče.

Všichni Slamáci se shlukli kolem nás a Luffy si mě vzal do náručí. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku," usmál se na mě Luffy. A to samé řekli i ostatní Slamáci. „Nejsi zraněná?" Strachoval se Chopper. Slezla jsem z Luffyho náruče a dřepla jsem si k Chopperovi. „Neboj Choppere, nic mi není," usmála jsem se a pocuchala jsem mu srst na hlavě. „Jsi moc milý," usmála jsem se. „Já nejsem milý, ty hloupá," začal se rozplývat. Pak jsem se otočila na Saba. „Děkuju ti Sabo, jsi skvělej bráška," obejmula jsem ho. „Nemáš za co děkovat, princezno." Chtěla jsem ještě Saba přátelsky zatahat za tváře, jako jsem to dělala když jsme byli malý. Ale dřív než jsem to udělala, ke mně přišel Zoro, otočil si mě k sobě a objal mě. Byla jsem tak překvapená, že se mi podlomila kolena. 

„Luffy, mluvila jsem s Akainem," řekla jsem mu, když jsem s ním seděla na palubě. „Cože?" Okamžitě zpozorněl a zaťala se mu čelist. „Myslela jsem, že mě chce zabít, ale místo toho se mi omluvil, za to že zabil Ace. Nechtěl ho zabít, byla to nešťastná náhoda," ztišila jsem hlas a po tváři mi stekla slza. Luffyho čelist povolila a do očí se mu nahrnuly slzy. „Opravdu toho lituje Luffy," hlas se mi zlomil. Obejmula jsem Luffyho a v tichosti jsme tam seděli.