Čtyři kalíšky saké II One piece (upraveno)

7 kapitola

„Kluci, už máme jít spát," houkla jsem na kluky, kteří se váleli v seně a skočila jsem za nima, ale kluci už spali. Schoulila jsem sek Sabovi. „Copak, Miharu?" zasmál se a pootevřel jedno oko.„Cítím se s tebou bezpečně, slib mi, že mě nikdy neopustíš," zašeptala jsem a ucítila jeho rty na svém čele. „Neboj, slibuji, že neopustím," slyšela jsem než jsem odplula do říše snů.

„Kluci, počkejte na mě," křičela jsem na ně, když jsem si obouvala boty. „Dadan, já za chvíli příjdu a pomůžu ti, vaření mě fakt baví," usmála jsem se na Dadan a rozeběhla se za klukama.

„Pojď za náma na strom Miharu," volal na mě Ace z našeho domečku na stromě, když jsem za nima běžela. „Hele, kluci, podívejte co jsem našla," mávala jsem na ně s něčím co mělo neznámý tvar. Nečekala jsem na jejich odpověď a zakousla se do svého nálezu. „Miharu," zavolal Sabo a společně s Acem rychle slezli ze stromu, zatímco Luffy to všechno zvídavě sledoval. „Moc dobrý," hladila jsem si bříško a usmívala se. „Miharu, nemůžeš jíst něco co jsi našla někde na zemi," řekl ustrašeně Sabo a díval se mi do očí. Ale najednou jsem ho viděla nějak divně, začali se mi klížit oči a omdlela jsem.

Probudila jsem se v posteli, proč se cítím tak divně? Proč mám chlupaté tělo? A co ten ocas? Rozbrečela jsem se. Ucítila jsem na srsti ruce a pak i obličej. Vzhlédla jsem, byl tam Ace, Sabo, Luffy, Makino a Dadan. Ace měl obličej zabořený v mé srsti a Sabo mě hladil. Bylo to tak příjemné cítit jeho obličej v mé srsti ani nevím proč. Srdceryvně jsem zakňourala. Makino si ke mně sedla, „neboj se Miharu, všechno bude v pořádku, jen jsi snědla ďáblovo ovoce a teď je z tebe krásné zlovlčí štěňátko, ale brzy se vrátíš do své lidské podoby," políbila mě na čelo. Moc jsem tomu nerozuměla, ale vyskočila jsem z postele a začala jsem Acovi olizovat slzy z tváře.

Celý zbytek dne jsem prospala ve zlovlčí podobě.

Probudil mě dotek na vlasech, otevřela jsem oči a setkala se s očima Ace.„Už jsi zase Miharu," pronesl šťastně Sabo a sedl si ke mně na postel. „Ty máš tak úžasnou schopnost," řekl Luffy a skočil ke mně do postele. „A byla jsi tak krásné šťeňátko,"pohladil mě po vlasech Ace.

Od té doby mi říkali zlovlčí princezno.

„Dadan, až vyrostu, tak chci být mariňačka jako můj dědeček," řekla jsem jednou Dadan uvaření. Dadan se jen zasmála a souhlasila s mým snem.

„Hej, Sabo se vydává na moře," přiběhl Ace za mnou a za Luffym. Všichni tři jsme běželi na útes odkud jsme měli otevřený výhled na moře. Sabo zrovna míjel nějakou loď na kterou čekalo celé město a v ten den měla být veliká slavnost. Někdo z té lodi na Saba najednou vystřelil a ve mně se všechno sevřelo. Jeho malá loďka začala okamžitě hořet. Téhdy mé sedmileté já, ještě nevědělo, že to byli Tenryubito, ale vědělo, že jsem Saba bezvýhradně milovala. Obejmula jsem Luffyho a společně jsme plakali. Nestačila jsem mu říct, že ho miluju, kdybych mu to řekla dřív, tak by nikdy neodplul a co slib, že mě nikdy neopustí a bude mě chránit. Nechápala jsem, že dokážu uvažovat jako velcí lidé, ale nejspíš mi to dovolovala má schopnost zlovlka. Protože zvířata dospívají rychleji. „Aci," zavzlykala jsem. Ace ke mně přišel, přitáhl si mě do náručí a pevně mě obejmul. 

Pak jsem v podobě zlovlka utekla do lesů a nikdo o mě několik týdnů neslyšel.

Tolik krásných zážitků jsme spolu prožili, připili jsme si s kalíškama saké a stali se z nás sourozenci. Udělala jsem si stejnou jizvu pod okem jako má Luffy, protože jsem se musela po něm ve všem opičit. Jen máme každý jinou schopnost ďáblova ovoce. A když jsem zase Saba po letech viděla, mohla jsem se mu vybrečet a říct mu to co mě celou dobu tak tížilo, že jsem ho milovala. Když jsem se s Acem loučila ve vězení. Měla jsem bratry, úžasné tři bratry, kteří na mě dávali pozor. Teď mám jen dva bratry, ale stále mě chrání.

Tady přidávám další kapitolu, snad se vám bude líbit a prosím dávejte votes a pište komenty. :)