,, Ano, pane Králi.."

-13-

Pondělí ve škole
Právě jsme měli přestávku a připravovali se na hodinu hudební výchovy. Tahle hodina je samozřejmě všemi oblíbená jelikož učitel je pohodář, se kterým koukáme jen na filmy.
Bylo zajímavé pozorovat, za jak krátkou dobu se stihl kolektiv ve třídě změnit. Moje i Kryštofova skupina seděla daleko od sebe a všichni členové na sebe házeli vraždící a nepřejícné pohledy. Kromě Dominika, ten na mě házel spíše omluvné pohledy. Po chvíli přišel učitel a řekl nám, ať jdeme do hudebny a jako vždy si něco pustíme. Jako první se zvedl Kryštof s jeho bandou a hned za nima jsme šly my.

Už půl hodiny koukáme na film a upřímně... nikoho to nebaví. Tak si tak sedím, koukám z okna na důchodce, kteří nemají co dělat a najednou mě něco trefí do hlavy. Jako první se kouknu na předmět, který mě zasáhnul. Byl to kapesník. A hned jsem věděl kdo ho po mě hodil. Šibalsky jsem se usmál a hodil ho po té malé potvůrce. Jenže se zrovna otočila, a tak ji zasáhl přímo do oka. Začal jsem se smát na celé kolo. To si samozřejmě nenechala líbit. No, během chvíle mezi námi vznikla "válka".

,, Na to zapomeň! Já tě trefila vícekrát! Já vyhrála! "
už je po škole. Jdeme s Alex domů a mezitím se hádáme kdo naší menší válku vyhrál.
,, Nee, žádný takový. To jak jsem tě trefil do oka bylo alespoň za pět bodů."
,, Přestaň! Přiznej že jsem vyhrála!"
,,Nekřič na mě. A nic přiznávát nemusím nevyhrála si!"
,, A dost!" řekla a rychlým krokem přešla ke mně.
,, Alex? Co děláš? " zeptal jsem se. Ona se jen pousmála a začala mě lechtat na boku.
,, Alex! Přestaň!" strašně moc jsme se smál a nešlo to zastavit. Už mě z toho smíchu bolelo celé tělo, a tak jsem pomalu padal k zemi.
,, Dobře! Alex přestaň! Vyhrála si." Zasmála se a slezla že mě. Tohle ne. To ji vrátím. Možná už je čas aby poznala kousek z pravého Marka.
,,Tohle ti vrátím."  strašidelně jsem se na ní podíval a ona mi vracela pohled nevinného štěněte.
Přehodil jsem si jí přes rameno a šel s ní ke mě domů.,, Marku?! Kam mě neseš?" řekla lehce se smíchem. Slečně to přijde vtipné. No ještě uvidíme. Nic jsem ji neodpověděl a šel jsem dál.

Po chvíli jsme došli ke mě domů a já s trochou námahy odemkl dveře.
Šel jsem s ní až do druhého patra, kde mám svůj pokoj a hodil jí na postel.
Už koukala krapet nervózně, možná až vystrašeně. Miluji ten pocit.
Ten pocit nadřazenosti.
Z šuplíku v nočním stolku jsem vytáhl menší provaz.
,,Dej mi ruce."
,, Cože? Marku, co chceš dělat?" zlato nedělej si to ještě těžší...
,,Řekl jsem, dej mi ruce!"
už jsem na ni zvýšil hlas. Se strachem, který ji mimochodem strašně slušel, se na mě podívala a natáhla ke mě obě svá zápěstí. Ruce jsem ji svázal k sobě, abych ji trochu zamezil v pohybu a přetočil jsem ji na břicho. Ale ne tak aby ležela... Byla v pozici kočky.

A teď je čas se jí ukázat v pravém světle.

,, Marku?! Co chceš dělat? "......