Někdy to potřebuje ven....

1. část(od narození do 11)

Moje rodiče se měli moc rádi hodně dlouho, byly spolu před mým narozením asi už deset let a jejich štěstí jim chyběl jen plod jejich lásky.
Mamka už dceru měla, mou o patnáct let starší sestru, která vznikla za dob mamčina mládí, kdy podle všech informací, co jsem od mámy dostala, máma se bláznivě zamilovala do nějakýho chlapa, ani inkoust na výučním listě jí nezaschl a už se kulatila. Jeho jméno si nepamatuju, občas se máma zastaví na starém hřbitově u jeho maličkého hrobu, vysekal se asi na motorce, když byla moje sestra malá. Mámě po něm jako doživotní připomínka zůstala na noze spálenina od výfuku na kotníku, protože si špatně sedla na tu jeho motorku. Když ještě sestřin táta žil, dle všeho to nebyl vzor otcovství, učil sestru plavat tak, že jí topil v rybníce. Máma žila s mou sestrou v chalupě se svou babičkou, která jí uměla zpráskat i ve dvaceti řemenem, když jí neposlechla, se svým chorým bratrem, strejda vždycky samomluvil a asi teď by se řeklo, že byl autista nebo tak, ale pro všechny to byl ten narušený. Ta chalupa nebyla dobrý místo pro žití, vši a štěnice v madracích, kterých se nezbavíte, zlá babička a nic moc pěknýho. Teta Ela, o mnoho let starší sestra mý mamky, už s nimi dávno nežila, její synové jsou asi o pár let starší než sestra, byla asi pro mámu vzorem, máma se vzchopila, našla si dalšího chlapa, mýho tátu. Sestra o něm vypráví, že na ní byl hrubý, schazoval ji třeba, když byla na ledě na bruslích nebo se k ní choval jako k šutru. Fotky z toho období ale říkají něco jiného, máma se tam směje jako pubertačka a sestra taky. Určitě musel být lepším otcem ten můj, než ten její. ASI.
Tyhle věci se nikdy nedozvím, o tomhle se moc doma nebaví a já si tátu pamatuju jako anděla.
Mámě bylo kolem čtyřicítky, když se pokoušeli s tátou o mě. Podle všech kousků z vyprávění, co jsem si musela poskládat do sebe, tak to rodiče prvně zkoušeli přirozenou cestou, ale mami měla dvakrát předemnou potratit, dva chlapce asi, než požádali kliniku o umělé oplodnění. Tehdy jsem byla asi jedna z mála dětí, co se v republice takto zrodilo. 
Rodiče mě milovali, plnili alba fotkama a já si pamatuju to nejranější, hudbu, lásku a pohodu. I fotky to tak ukazují. Nemohlo být šťastnější dítě, každý víkend jsme byly na nějaké pouti po okolí, táta tam hrával a byl dirigentem toho sboru žesťů. Táta dřív, podle vyprávění, makal za strojem, ale protože si v dětství useknul o cirkurálku prsty( ruku? Já si to nepamatuju, babi povídala), ale potom začal malovat pokoje. Štětky, vápno, štetky na vzory, takhle pracoval. Když jsem byla ale malá já, už byl v důchodu. Mezi ním a mamkou byl obří věkový rozdíl, vždyť táta měl dva syny a ženu, těm synům je něco přes čtyřicet asi. Ale byla jsem s ním šťastná, obrok jsme byli v Itálii v Caorle, sice jsme žili střídavě v jeho chaloupce, co byla uprostřed městského sběrného dvora a u mamky v bytě v paneláku, ale víc vzpomínek mám právě ze sběrného dvora, kde jsem jezdila s plastovou Tatrou plnou písku přes dvůr, houpala se na dřevěné houpačce zavěšené na vratech do garáže, měla třešnové naušnice ze stromu na jeho zahrádce, kde měl i jabloň a hrušeň, hladila králíky, co byly ob neděli na talíři. Plakala jsem, když jsem šla do školky, ale potom jsem tam prej chtěla zůstat, možná proto že mě kojila máma do dvou let.  Ve školce, byla jsem objevitelka, jsem si s klukem na záchodech hrála na doktory, maličko jsem si mu hrála s jeho předkožkou. Ano já vím, je to hnus a já jsem zvrhlá asi. Ale co, pro rodiče  jsem  byla roztomilá princezna, co si občas podupala, když něco nedostala a často jsem něco provedla. Namočila koberec v pokoji, když jsem si vyráběla papír a táta spal, zdrhla na dovolené v Itálii, když oni dva usnuli a potom mě museli hledat, omylem v obchodě rozbila sklenice, když jsem se natahovala pro lízo, žrala kocourovi z misky granule. Taky jsem se často počurávala, hlavně ve školce po obědě, když jsem omylem usnula. Jinak jsem byla velmi inteligentní, bystré dítě a měla jsem u sebe spoustu  lásky a podpory.  Rodiče se vzali, až když mi byly asi tři nebo čtyři. Pamatuju si, že se táta popíchal o růži na zahradě, když opravoval skleník a strašně mu ta noha zahnisala. Musel do nemocnice a já si pamatuju dva výjevy z nemocnice, když jsme byly s mámou na nějakém oddělení, asi pro hodně vážné případy, protože táta byl za sklem a na přístrojích a nemohly jsme za ním. Nevím jestli za ním máma šla, ale vím, že si se mnou snažila hrát nějaká sestřička a já plakala. Druhý výjev byl, když už táta, na normálním pokoji, si se mnou snažil povídat nebo já nevím, ale já vztekle dupala. Mamka tvrdí, že předtím než vážně onemocněl, mě vzal na pouť do vesničky kousek od nás. A potom si ho už nepamatuju. Vždy jsem prohlašovala, že táta umřel na cukrovku v mých pěti, ale ono to bylo až v létě dalšího roku, když i já jsem musela do nemocnice, protože jsem dostala zánět močového měchýře, teda asi, byla jsem v nemocnici týden s mamkou a potom jsem šla do školy. Teď odbočím, mamčina maminka, v den kdy jsem se narodila, uklouzla na špalku u ní v chalupě, něco si provedla a od té doby si jí pamatuju jako ležáka, když jsme jí navštěvovali v domově důchodců. Dědové byli už dávno po smrti a jediný, kdo mě hlídal, když mamka nemohla, byla sestra, pamatuju si, že jsem často sedávala u ní u linky v pivovaře a kreslila si tam na neolepený podtácky. Jednou jí na lince   praskla kousek od ní flaška, díky bohu, že jsem tam nebyla, a pořezala jí celou ruku od zápěstí po loket, jak si chránila oči před střepama. Potom byla hodně nasraná a dlouhou dobu jsem k ní do práce nesměla. Hlídávala mě proto babička, tátova mami.
První třída pro mě byla peklem, neměla jsem kamarády, spolužáci se mi smáli, nudila jsem se, protože číst jsem už uměla, nevím jestli kvůli tomu, že do mě řval sestřin ženatý přítel a její mistr z práce, abych mu něco přečetla nebo jsem to uměla už předtím, a neuměla jsem psát. Všichni psali krasopisně a já psala už jako čtvrťák, páťák, mojí třídní učitelce se to vůbec nelíbilo. Potom jsem taky bojovala s tělocvikem, sport nikdy nebyl mou vášní, i když jsem celé dny trávila venku, buď do té doby než sluníčko zapadlo nebo když mi byla zima nebo když máma chtěla, abych byla do večerníčku doma. Máma se často ani nesháněla. V létě se pracovalo na zahradě, často jsem přišla zmáčená, protože jsem neodolala potůčku dole na zahradě nebo sprše od hadice. Mými kamarády se často stávali dospěláci, rozuměla jsem jim líp než svým vrstevníkům, kteří se mi za zády smáli, ale musela jsem s nimi být, protože máma nechtěla, abych byla věčně doma. O tátově smrti jsem se dozvěděla přes babičku, která špatně schovala tátovo parte a já po ní chtěla, aby mi ho přečetla. Máma mě potom ani nevzala na pohřeb, neptala se mě na mé pocity, i když by jí mělo bejt divný, že jsem ani nezaplakala, netrucovala, na nic se jí neptala.
V té době jsme šly za strejdou, manželem mamčiny sestry. Tetu Elu si ani moc nepamatuju, ale když jsem zaslechla, že vlastně není, docela jsem litovala, že jsem jí neznala. Bohužel mi ale teta do rodiny nadělila jednoho velkýho strašáka, jednou, když spadla z kola, když jela do práce, spadla tak nešťastně, že jí až zfialověly prsa, později jí diagnostikovali rakovinu prsou, první kolo přežila, druhou vlnu už ne.
Léta jsem trávila u babičky nebo na táborech, o víkendech jsem buď jela s mamkou a s turistama na výlet, nebo jsme jeli vlakem se sestrou a mamkou na výlet, nebo jsem byla na oddílovkách se skautem.
Léto po první třídě bylo určitě se sestrou, vím že i přes zákaz jsme vyrazily ještě s mami na výlet na kolech a já tehdy kvůli ledvinám nesměla tancovat a jezdit víc než čtyřicet kilometrů a vím určitě, že ten výlet je delší než 40 kiláků, potom zase na další a byla jsem se sestrou v zoo a ve vířivce v domku za městem, kde bydlel sestřin ženatej přítel, ale sestra je tyranka, ví že mám citlivou pleť, ale ždobala mě a taky, ještě za přihlížení mámy, mě často, stříhali vlasy. Doteď mi na vlasy nesmí šahat nikdo jiný kromě mě a pokud mi na ně šáhne někdo z těch dvou, vnitřně trpím, doteď, a to už několik let mám delší vlasy než kdy dřív, zvykám na jejich škrábání a tíhu, když je rozpustím, protože povětšinou je musím doma mít v culíku nebo drdolu, jinak už vyhrožujou nůžkama.
Další léto bylo s babi a ještě ty dvě následující. Babi mi často vyprávěla historky z tátova života, ukazovala fotky a hlavně vařila. Nedovolila mi nic krájet, nic dělat, ani zaštepovat ponožku, protože jehla je ostrá, nůž je ostrý, sporák pálí. Aspoň jsem jí podávala věci, pomáhala, nosila nákup, štěbetila. Díky ní se mi maličko otevřela tátova rodina, nevlastní bratr mi donesl čokoládu, bavila se se mnou teta, mohla jsem si hrát s dalšími babičinými vnoučky a vnoučaty. Jednou nebo dvakrát jsem dokonce měla povoleno nést hostie a víno knězi, když byla mše za naši rodinu. Potom jsem se ale s babičkou pohádala o víře, ona po mě chtěla více modliteb denně, ale já ty modlitby  vždy jen odhrkala a po prvním svatém přijímání jsem ani nechtěla nic mít s kostelem, maličko jsem tam plakala a podle rodičů ostatních holek jim to dost zkazila. Řekla jsem babičce hnusná slova, omluvila jsem se jí až po Vánocích, protože dřív jsem za ní nechtěla a máma mě za ní nechtěla pustit. Babička na Valentýna 2013 zemřela. Rok 2012 byl ale dost přelomový, na začátku roku můj bratr  chtěl po mámě 30 tisíc, protože od někud vyhrabal, že mu to chybí na dědictví, byl měsíc, kdy na kontě bylo jen 49 korun a byly jsme o víkendech u sestry, aby bylo co jíst, já začala bláznit, třískala žákovskou před třídní, odmlouvala tělocvikářce, ale dvojku z tělocviku jsem měla už z druhý třídy, když jsem se pohádala s učitelkou, že nemám kde trénovat skákání přes švihadlo a kotouly, náš byt je 1+1 velikost nejmenší možná, ani byste se mi nedivili, proč jsem nechtěla a hlavně sousedi nesnášeli, když jsem cvičila na flétnu, hopsala, prostě náznaky toho, že žiju. Opravy diktátů, ze kterejch jsem si nechala nasázet čtyřky, jsem dělala na koberci, protože nikde jinde to nešlo, můj stůl je doteď spíš odkladiště krámů, přestala jsem jezdit na společné oddílovky s klukama, protože jsem na sebe nedávala pozor a počurala se do spacáku, hudební nauka mě nebavila, hlavně proto, že rozkrok učitele byl moc blízko a moc obří a každej tejden na to nešlo koukat, celý dny jsem trávila doma nad seriálama a filmama v telce.
Takhle nějak jsem to koulela další tři roky, tloustla, hodně psala "knížky", hodně četla, necvičila na flétnu, nedocházela každej pátek na faru, nechodili na družinku se skautem, nechodila na kroužek, co jmenoval putování, protože ty kluci tam se mi brutálně posmívali a hlášky odtamtud na mou adresu dodnes kolují bývalou základkou.
Ve čtvtý třídě za mnou jednou na chodbě  ve škole, když jsem byla úplně sama a pozorovala vysmáté spolužáky, přišla má dosavadní kamarádka Ady a zeptala se mě, jestli se s ní nechci kamarádit. Neodmítla jsem. Byla sice z béčka, ale rozuměla jsem si s ní, zastávala se mě. S Ady jsem si povídala často v družině, a když jsme se přehouply do pětky, ona se  pohádala s mámou její lepší kamarádky Verčy a naše vyměňování svačin na lavičce na chodbě tím přestalo. Teda aspoň s Verčou. Ta se začala učit doma a sakra dlouho jsme se s ní nevídali. Ady začala mít problémy s její třídou a hlavně třídní a proto přestoupila k nám, jenže já zrovna se "zamilovala" do spolužáka a nechtěla s ní sedět a chtěla jsem sedět jen s ním. Brzo jsem ale pochopila, že je to naprostej kokot a myslím si to doteď, k Ady se zase vrátila. Vím, že jsem hledala podporu všude možně, hlavně u třídní, která je strašně miloučká i teď, sestra ani máma nemohly pochopit, co se ve škole mě děje, co mi oni dělají, a s Ady jsme to nevyřešily, nemohly to řešit, protože já viděla reakci jejích bývalých spolužáků, když odešla a opravdu jsme tohle nechtěly zažívat znovu. Ady často chyběla, jí puberta překvapila s předstihem dost silnýma měsíčkama a na mě to ještě čekalo, protože mý prsa už začaly připomínat dva melouny. A těma jsou doteď .....