Někdy to potřebuje ven....

Nádoba s dírou

Poslední dobou si přijdu jako nádoba s dírou u hrdla. V dětství do mě nalili spoustu a spoustu nepotřebných věcí a ve mě je už teď plno, když se snažím dostat do sebe spousty věcí, co potřebuju, se ze mě tou dírou vylévají. Dokázala jsem v sobě udržet svou teplost, svou asexualitu, ale teď jsem v nevylitých věcech našla poklad. Pro vás, ne pro mě.

Takže prvně děkuju těm lidem, co se mě zeptají jestli jsem v poho, po tom, co celou přestávku držím slzy nebo když prostě vypadám zoufale. Nemůžu vám ale bohužel vysvětlit jednou větou, co se ve mě děje. A spousta vás by to už asi neunesla.

Začněme na počátku, jako vždy, když se vypráví příběh.
Moje mamka potratila dva chlapečky a myslím, že jí asi trochu mrzí, že jsem holka. Ale nechala ze mě udělat tátovu princeznu, tátovu holčičku. Trochu rozmazlenou, řekla bych.
Ale potom umřel táta a už nejsem princezna, šaty se nosí jen do kostela a je tu stále práce. Netuším, co jsou to pocity, jsem šikanována, pomlouvána, z mého jména jsou dělány hnusné slovní hříčky. Vždycky jsem potom napůl šťastná, když mi někdo omylem řekne Aničko, Eliško, Janičko. Jeden čas jsem radši používala své druhé jméno, Lucie. Možná to souvisí s tím, že mi máma vždycky říkala, že chce tu hodnou Anežku a ne zlou Lucii. A že se slavil můj svátek na Lucii.
No.... myslím že  být ace patří do zla.....

A potom tu bylo to koledování na Velikonoce. Měla jsem chodit už rok před přestupným rokem, jak máma říkala "sestra přece chodila taky" ale já to radši chtěla udělat "správně". A bylo mi dobře...dokud mě nepoznal spolužák... nevím, cítila jsem v poho, v duši příjemně.
Stejně jako když si na sebe vezmu šaty s dlouhou sukní nebo něco historickýho...
Byla jsem koledovat u bff, u té, co nosí pánské věci a sere na gendrové rozdělení...a co mi řekla? Že to není správné... doteď tomu nerozumím...ona smí a já ne? To jako proč?
Vždycky jsem ráda nosila uplý legíny a dlouhý šaty nebo kalhoty a dlouhý triko. Možná to souvisí s tím, že vždycky musím mít šortky pod sukní, protože se mi odírají stehna o sebe a potom tam mám vyrážku. Už jsem tak naučila a je mi to příjemný.

Ale není mi příjemný ten pocit, co teď přišel. Cítím se jako kdybych měla nesprávné tělo, uvězněná v něm. Svírá mi to srdce a nechce pustit. Podívám se do zrcadla a vidím někoho jiného, nevidím sebe...
A absolutně netuším, jak chci vypadat, abych se cítila líp. Hubenější? S barevnými kudrnatými vlasy? Nižší? Možná s více náušnicemi než dvěmi? S napůl oholenou hlavou? S vlasy spíš nakrátko? S piercingem v nose? Namalovaná?  S tetováním? S menšími prsy?
Nemám sebemenší tušení....
A to mě štve...ani si neumím stanovit ideál, jak chci vypadat! Po čem to potom pláču, když mi prakticky vyhovuje moje tělo?!

Tak se ti omlouvám, že se jsem nechtěla s tebou jít do bazénu, ale nechci, abys mě viděla v plavkách. Já na sebe ten pohled osobně nesnesu. A tu jizvu na stehně od strejdy ti taky nechci ukazovat. A mý chlupatý stehna, co si nemůžu oholit, protože bych měla vyrážku. Prostě se zahaluju kvůli mým problémům, promiň.

A když už mluvíme o mém těle, jsou tu moje kotletky a vousy na tvářích a bradě, moje chlupatý břicho, jsem celá špatná....
Bff to neustále kritizuje, zase nechápu, co jí k tomu vede, ale občas to bolí, zlato.
Doufala jsem, že když budu brát prášky pro klidnější a pravidelnější měsíčky, že vypadají, zesvětlají, něco. Nic se ale neděje. Leda z těch prášků mám tuhle hnusnou depresi, nejspíš, já, podle návodu žena po přechodu léčená estrogenem. 

Nevím, přijde mi, že moji rodiče tím, že jsem že zkumavky, porušili nějaký zákon přírody a přivolali mi duši, co si užívala zaslouženého odpočinku. Prostě mám zakódováno v genech říkat všem drahoušku nebo zlatíčko, prostě mám zakódováno, že sex pro mě jen rutinní záležitost a ne slast, prostě musím být na všechny vždycky milá a dělat jim radost a zábavu, bez ohledu na to, co cítím já, a dobře mi je jen v dlouhých šatech nebo sukni.

Ale zároveň se tlačí ven ta klučičí část, spojená s tím, že mám asi moc testosteronu na normální puberťačku, která chce kalhoty a auta a být obklopená dívkami a být sprostá a nezaobírat se minulostí a budoucností, žít jen pro přítomnost.

Těžko se to kombinuje a teď mi není dobře vůbec z toho, co to kurva se děje v mý hlavě.

Každou radu ocením, každý objetí přivítám, každý vyslechnutí mi nejspíš pomůže. Jen už chci pryč, nechci se už trápit, chci být sama sebou, když se vrátím k metafoře ze začátku, chci vylít všechnu tu špatnou vodu z dětství a naplnit jí hezkou, barevnou, mnou samotnou.

Pardon že tentokrát je to moc rozházené a složité a všechno. Ale je toho na mě moc. A omlouvám se všem v mém okolí, že jsem občas nepříjemná, něco nechápu, něco zapomenu, jsem unavená, heterofobní....
Ale pokud vás poprosím, že potřebuju obejmout, potřebuju, abyste se mnou zůstali, protože jsem smutná a zoufalá, tak si že mě nedělejte hračku a zůstaňte...
Vaši pozornost mám ráda, a občas jí potřebuju víc a občas míň.
A občas se nebojte ze mě mámit, co mě trápí, pokud vypadám ztrápeně. Pomůže mi to, věřte mi.
🙍
🤲💕🏳️‍🌈
🤷🙃
🤲💕🏳️‍🌈
🤷🙂
🤲💕🏳️‍🌈
😉☺️