Někdy to potřebuje ven....

Útržky ....

Doma jsem psala na papíry myšlenky,  co jsem chtěla říct Vám, wattpadu, světu...

Jsou to věci, co prostě píšu po večerech, kdy se na mě vždycky svalí emoční lavina, nečekejte od toho nic převratného...

Jsou to jen myšlenky, co potřebovaly ven...Od toho tu knihu přece píšu, ne?

Jsou to 3 různý příběhy, tři různé večery, co jsem psala. Dvojka je osnovou pro první kapitolu této knihy, jednička vznikla jako tak silný sen, že jsem ho musela napsat a trojka...no ....aspoň je to už konečně řečeno...

1.
Existují lidé, co se umí zamilovat každou chvíli, každou chvíli se rozplívají nad fotkami, co si kvůli láskám píší zamilované básničky, co hrdě nosí své cucfleky udělané za bouřlivých nocí.
A pak je tu Šárka.
Nejraději by se zachumlala do peřiny a četla dobrou knihu, v tichu, aby nemusela přemýšlet, aby nemusela nic cítit. Pocity jako láska, vztek, touha, tohle všechno chtěla z dobrých knih cítit. Chtěla plakat, řvát, chtěla jakýkoli náznak emoce. Dlouho nic necítila, dlouho neuměla pojmenovat, to co cítí. Ani teď to neumí. Pořádně.
A pak najednou přijde první kluk. Nabaloval ji, ona odmítala, on přitvrdil, ona podlehla. Chtěla plakat, měla by mít právo plakat, když se s ní rozešel, musela si vyvolávat slzy, aby něco cítila, aby cítila, že je to v pořádku, že ona je normální. Potom se naučila plakat, naučila se cítit zlost, naučila se zuřit, naučila se ozvat.

Byla sobota, něco před půl devátou, Šárka vstávala, protože měla hlad. Podívala se ale na rohlíky a okamžitě se jí zvedl žaludek. Šáhla si proto do lednice pro mlíko, aby v sobě aspoň něco měla. Poslední dobou měla problém s hladinou cukru v krvi, jednou se najedla jen jogurtu a nakonec se jí podařilo omdlít. Málem. Kdyby do sebe nedostala ten kousek Margotky, asi by jí musela odvízt rychlá. Už před matkou si stěžovala na to, že omdlévá. Ale na světě existují lidé, co tohle nevidí. Nevidí, že jejich dcera omdlévá, nevidí, že se její dcera motá, že žmoulá peřinu nebo rukáv , aby si neublížila. Nechce si ublížit, nerada si ubližuje, ale kdyby záchvat nekorigovala, omdlí nebo si ublíží o hodně víc.
Najednou slyšela prásknout dveře, máma. Už v ráně. Nadávala, klela, Šarka se jí klidila z cesty s hrnkem mlíka v ruce do pokojíku. Pustila si telku, ráda by si celý den zalezla na YouTube, ale doma neměla WiFi. Pokud něco akutního potřebovala, rozjížděla to na té špetičce dat, co měla. Máma zase prskala nadávky všude po okolí, Šárka byla zachumlaná v dece a četla si Princeznu Alžbětu, pozorovala svůj baťoh, který měla jednou zbalený dřív, balila si včera. Před půl rokem chodila v tenhle čas bruslit, zmizela na dvě hodiny dopoledne bruslit. Teď se ale na led bála. Právě kvůli tomu omdlívání a kvůli tomu, že záchvaty uměly přijít sami od sebe, nejčastěji zrovna ve chvíli, kdy si myslela, že už vše bude OK.
Venku začínalo býti teplo, cítila to přes netěsnící sklo balkonu, co do všeho ještě protahovalo.
Zrovna si přes hlavu přetahovala triko, už měla i rifle, tak k ní do pokoje vrazila matka.
"Kam zase zdrháš?" začala vyřvávat matka.
"Jdu se projít ven..." zašeptala tiše Šárka.
Potom se ale podívala na zabalený baťoh, se kterým by měla jet zítra zpět na internát.
Máma si zase odešla něco dělat do kuchyně, zase nadávala.

                           ...

"Vážně ti nevadí, že u tebe chvíli zůstanu, Eli?"
"Ani ne." zamumlala Eli do jejího krku, kam jí vtiskla lehký polibek.