Někdy to potřebuje ven....

Co si myslím já, že jsem

Pardon, prvně musí vyjít tahle kapitola, protože zajebanej wattpad má problém "s revizí této kapitoly", svině oranžová, co jen cucá baterku, tvrdí, že jsem kapitolu upravovala jinde, jenže doprdele, kompl je rozbitej a kde jinde bych psala než na mobilu, že?
Takže se moc omlouvám, moje dospívání vyjde asi zítra nebo až příští týden, podle času
TaMrcha děkuje za prominutí

( a kým si myslím, že jsem a jak mi to teď vyhovuje)

Celej život jsem pro sebe byla vlastně divná, kluky i holky jsem brala jako potenciální nepřátele, důvěřovat jsem mohla jen Ady a ta tak nějak neuměla být nikdy tou holkou na drbání o klucích. Poslední dobou mám dokonce pocit, že se mi mění v kluka a nebo prostě vyzařuje TY vlny, na který se musím chytat jako na mucholapku.
Ale o tom bude řeč za chvíli.
Možná se budu opakovat, protože tohle píšu dřív než druhou část, díky bohu za koncepty, ale psycholog mě dneska brutálně rozhodil, páčil ze mě rozumy a já to ani sama nemám srovnaný, sama tomu přezdívám otevřená Pandořina skříňka a opravdu to nebudu říkat chlapovi, co mi říká o svých FANTAZIÍCH. Jo, je to špatnej týpek, ale co můžu od školního čekat, když kvůli odmítavýmu postoji mami nemůžu ani za pořádným specialistou, že?
Znova k tý myšlence, možná se budu opakovat, ale já si to potřebuju někde srovnat.
Začínala jsem brzo, obíráním ptáka spolužáka ze školky na záchodech a potom se ukrývala v domečku s jedním klukem, všichni mě s ním dávali dohromady, že se tam pusinkujem a často nás tam kontrovali účy, ale já k němu nic necítila. NIC. Vím, že jsem chtěla zkusit, jaký je to dostat pusu od kluka, ale opravdu NIC mezi náma nebylo.
V dětství na sídlišti jsem byla obklopená klukama i holkama, ale já si chtěla jen hrát a štěbetit, chtěla mít tu pravou BFF, ne tu která mě pomlouvá za zádama. Jedinou jsem našla právě v Ady. Ona neuznávala mý seznamy kluků, byly doby, kdy jsem každej den "deníčku" psala kdo se mi líbí a sezařený od nejhezčího po nejošklivějšího. To bylo ale vyvolaný sestřinou pozorností, asi, kdy se mě furt ptala tak co ty a kluci, ve čtvrtý třídě, já měla svou první vlnu puberty, rostla jsem a asi možná jsem to chtěla vyzkoušet. Mý problémem ale vždy bylo, že jsem vlastně nic necítila. Snažila jsem se, aby mi to někdo vysvětlil, často knihy, ale teď už chápu, že vlastně není proč.
Dělala jsem, že jsem zamilovaná do spolužáka v pátý třídě, on to roznesl po škole a od tý doby jsem myslela, že s klukama nadobro skoncuju a upla se k Ady.
Ano, myslela jsem si na jednoho kluka už od školky, ale vlastně jsem s ním chtěla být jen proto, že i já i on jsme byly nějak odlišní, on byl sakra vysokej a já moc chytrá. Teď bych o něj nezavadila ani klackem s hovnem, změnil se a není dobrý člověk.
Viděla jsem spolužačky, jak kolem sebe krouží ve víru lásek a často se smála, jak můžou být tak hloupí a slepí a myslet si, že to nikdo nevidí.
Ady nad těmahle věcma mávala rukou nebo krčila rameny, ona vždycky měla blíž ke klukům  názorově a tyhle ženský pitomůstky jí byly u zadku. Když jí pomlouvali, že hraje přes Skype se spolužákem hry a že tím chce jen něco zamaskovat, pokrčila rameny, pustila si písničky a rozvalila se na židli v pánských džínech a bylo jí to na háku.
Ale díky ní jsem se naučila, že homosexualita je normální a není důvod proti ní zbrojit.
Několik let mi bylo vlastně jedno, že nikoho nemám, že nejsem do nikoho zabouchlá a ani jsem to k životu nepotřebovala. Takový ty holčičí štěbetáníčko bych nejraději zakázala, jak mi lezlo na nervy.
Pak ale přišel Ráďa, obrátil mi život vzhůru nohama a zmizel.
Teď, už dva roky zpátky, si vlastně uvědomuju, že jsem k němu nic necítila a mým chování jsem prostě poslouchala autopilota, co mi často zachraňuje život, prostě jedu tak, jak se chová většina, nebo jsem poslouchala jeho a oddala se mu.
Ze začátku jsem ho prostě odmítala, před ním roztrhla jeho číslo, co mi dal, byly doby kdy jsem si za to nadávala, že by byl můj život jednodušší, byl by NORMÁLNÍ.
Potom jsem asi musela pustit autopilota, protože jsem se i sama sobě divila, že jsem s ním najednou "flirtovala", byl to večer, kdy do mě jela jedna kámoška, druhá a pak i on. Tu věc, co jsem mu řekla, jsem prostě smazala, nechtěla o ní vědět. A on na mě potom vytasil, kdy si mu sednu na klín. No, nevím, kam jsem dala hlavu, ale už ten večer mi poprvé zajel pod triko. Měla jsem načtenejch spousty knih červený kroniky, myslela,  že je to láska, ale já ho vyhledávala jen pro potěšení, co mi nabízel, kam šahal a taaak. Bylo mi 14, prostě jsem byla hloupá, ale daleko ho nepustila. Trošku jsem si i zažárlila, když pochválil prsa jiný holky a mý přirovnal k tvarohu a přitom je měl už třetí večer v pazourech, poplakala a od tý doby se ode mě odtáhl. Když odjel pryč z lázní, ani jsem neplakala. Máma o něm věděla a docela mě překvapila její reakce, když mi nedovolila plakat po něm. Tak by se to mělo dělat ne? Teď si Ráďu dost vyčítám a byly i chvilky, kdy jsem sama sobě nadávala do kurv, že jsem prostě zklamala. Koho či co jsem zklamala,  doteď netuším, třeba slečnu Žijupodlebible, já vážně netuším, ale s touhle dámou máme často problémy, já a moje svědomí.
Dobře, před Ráďou ani po něm už nikdo nenásledoval, nemůžu posoudit, jestli jen on byl lempl nebo jen já to cítím jinak, ale stále tam někde je, že se zamiluju s motýlama v břiše a ten dotyčný/á mi dodá to nejkrásnější a prostě všechno to hezký, co má v lásce patřit. Už když jsem "randila" s Ráďou, vznikla myšlenka, že možná holky umí holkám přinést větší potěšení, ale nemůžu posoudit. Moje odmítání a nepřipuštění citů je pro mě denním chlebem, ale já se neumím zakoukat tak nějak "pořádně". Umím jet na autopilota, když to okolí vyžaduje, udělám to. Po Ráďovi už bylo jen takový co by kdy by, chtěla bych vést dlouhé debaty s někým, s kým jsem měla podobný názory nebo si naše názory odlišovaly a to mě na tom bavilo, myšlenky, že bych do něj ale mohla být zabouchlá, zastrkávám často až na dno, nejsou podstatné pro mě. Chci si jen užívat čas s přáteli a láska nějak dojde, vždycky jsem si říkala.
Potom se dostanu do třídy na střední, kde na 30 spolužáků jsou 3 bi, jedna pan a dva gayové, třetí nekomunikuje a ani to nejde moc poznat. Něco ve mě mi říká :" vyhýbej se, něco by se mohlo posrat( něco jako láska), je to přece kluk" a občas zase:"ten je tak teplej, že i globální oteplování se stydí".
Pardon, nechtějte po mě být korektní, zná mě ne?;)
A tady vyplouvá to, jak se já k lásce samotné stavím.
Knihy nám jí vykreslují jako bolabol, co za to stojí, padají do ní stále a stále a nepoučí se z té předchozí. A mé racionálno přece nechce bolabol a takovou iracionální věc. Vnitřně tam ale stále je tu to holčičí, láska a štěstí jsou životu ku prospěchu, ne?
Tyhle dvě myšlenky se tam povětšinou perou a obě mají vždycky super argumenty, když to nejmíň potřebuju, když okukuju, jak moc je spolubydla z intru překrásná a ladná a převlíká se, nebo když jdu po ulici a usmívám se, když má holka pěkný vlasy nebo je prostě celá překrásná, ale jediný, na co se zmůžu, je jí poslat úsměv a nechat jí jít dál. Poslední dobou se ani po klucích neotáčím a když už se otočím, povětšinou budou stejně teplý. Na hetero kluky se mi ani nejde podívat. Někde to bolí ve vnitřku, že buď to iracionálno nechce pustit ven tu pravou podstatu a nebo se prostě se jen stydím, že se otáčím po holkách a proto se nemůžu na kluky ani podívat. Kluci mě ani nikdy pořádně nepřitahovali, tak nechápu, proč se peru sama se sebou, když vidím, co mi je schopen udělat krásnej holčičí úsměv, hezky oblečená holka, ladná spolubydla.....
Ale vůbec nemyslím na to, že bych s nima měla něco mít, občas mě sice štve, že po procházce po venku s hodně milou holkou odlítne hlava do krajin snů co by kdyby, potom se za to proklínám a docela za to potom dostanou na frak právě lidi, co do LGBT komunity patří a mě už opravdu štve, že jsem furt schopná s tím bojovat, i když vím, že tohle mi přináší slunce do mýho šedivýho světa a teď už si život bez úsměvu na holku, co je pěkná, nemůžu představit.
Kamarádka, která mi pomohla svým teplým humorem tu Pandořinu schránku otevřít, sice kolem toho byla spousta slz a vedlejším účinkem je stále to, že s tím bojuju, protože jsem přece " hodnou dcerou", co poslouchá rodiče na slovo, když odporuje, bojí se rány od rodičů a tak a najednou nemůže přece být holky a vlastně nebýt, protože právě kamarádka, která tu schránku otevřela, mi pomáhá se s tím vším vyrovnávat a ona to taky často vychytá, když se mý myšlenky začnou bránit tý nejúžasnější věci v mým životě, a taky právě ona tvrdí, celej můj život má nastudovaný do detailů, že bych mohla být aromantikem, nemůžu cítit tu fyzickou přitažlivost ani kdybych usilovně chtěla.
Často si pohrávám s myšlenkou, že bych chtěla žít někde v minulých stoletích, třeba 16. až 19., kdy rodina vybrala dceři manžela, ona si ho musela vzít a musela ho milovat.
Mně by právě toto nevadilo, neumím si vybírat, neumím koketovat, ve vážných situacích se spoléhám na autopilota, ale ten se po odhalení " a co když jsem vlastně lesba a na mušličky?" ztratil úplně někam do háje a já bez něj jsem taky úplně v prdeli, gay radar prostě blbne, bojím se i jít i za Ady , která teď ostříhaná na kluka a chovající se tak, jak jí to vyhovuje, za každou větou bro a s klučičími zájmy, je tak neskonale....za co mě trestáš, ach velkej Pane?
Nejhorší je ale pro můj vnitřní boj, pokukování, kam se nemá, po kom bych neměla a tak vůbec....
Možná se mi jednou podaří dostat za tu hranici, kdy to budu já a nebudu se muset stydět a nadávat si, že kam to koukám, na koho to koukám a za jakým účelem se tam koukám, ale ta hranice je pekelně daleko a když už si myslím, že jsem v cílový rovince, najednou mě srazí přenádherný úsměv holky nebo ladný tělo spolubydly, zrovna ve chvíli, kdy jsem na dně a prát se svou hlavou, co je správné, je vážně to poslední, co potřebuju. Štve mě, že nejjednodušší cestou z toho dna je právě ztrestat všechny ostatní za to, že já cejtím jako hadr na podlahu a vylejt na ně všechen vztek, co vzniknul z nahromážděných hádek v mé hlavě.
Snažím se to nedělat, ale jsou tu víkendy s rodinou, kdy musím hrát hodnou a strašně se přetvařovat, pak najednou můžu být ve škole zase sama sebou, jenže, a tomu se divím, ony si tím prošly taky, měly by chápat, že se hledám a tím pádem koukám, kam nemám. Vždyť i předtím jsme si očumovaly prdele, tak co vám teď vadí na tom, že vás upozorním, že vám do výstřihu spadl drobeček?
Kde tedy potom být sama sebou, když i na místě, kde si myslím, že mám podporu, ji vlastně nemám?