Měla bych se asi představit co?
Jmenuji se Lea Lavi, je mi 17 let a studuji druhým rokem na střední škole. Nevím co asi jinak říci. Můj život je spíše k pláči.
Začalo to tím, když mi zemřeli rodiče. Bylo mi pět let a vidět svoje rodice ležet v jejich vlastní krvi bylo na mě moc. Od te doby se bojím krve. Existuje vůbec taková fobie?
Musela jsem k svému strýčkovi, který si vzal velice přísnou ženu. Nechci ji říkat teta. Není ke mne totiž milá.
Bohužel jsem tam spíše jak otrok. Furt: "Leo! Dones noviny! Leo! Dojdi k sousedce do sůl! A Leo! A Leo!" Furt jedno a to samé. A můžu něco říci? Nemohu, protože otroci nemají prava ne? Alespoň jsme se to tak učili.
Kde žiju? V Německu. Překvapivě mám celkem velký pokoj, ale skoro prázdný. Postel a skříň je jedine co tu mám. Snim ale o tom, ze jednou pojedu do Brazílie a koupím si tam byt kde bude všechno plné dekoraci a květin. Predtim jsem bydlela v Československu ale poté co se stalo ,to s temi rodiči, už tam nejsem. Chtěla bych se tam podívat.
Kdybych sebe měla popsat, popsala bych se jako troska. Hnědé vlasy, které Furt vypadají jako mastné a nevím proč. Obličej plný pupinků a bohužel mám i hrozny šatník. Co z toho mohl vzniknout? Chápete správně. Šikana.
"Hej! Šeredo!"
Už to začíná......
ČTEŠ
Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy
FanfictionLea Lavi. Mladá židovka, která to neměla v životě lehké. Začalo to lehkými urážkami, pozďeji i strkáním na chodbách až po flusance na jejich šatech. Už si myslela ze uz nemůže byt nic horšího To co ale přišlo o par let později ji vyvedlo z omylu.
