Pár let...pár let, co už skončila válka, ale já stále nezapoměla. Stále ho před sebou vidím. Jak jde ke mne, líbá mi ruce a poté pevně obímá mé křehké tělo.
Hned po válce jsem se vrátila do Německa, ale neměla jsem kam jít. Teta i strýček zemřeli, a tak jsem šla do dětského domova. Začala jsem studovat malbu. Hodně jsem kreslila postavy. Mám úžasného učitele na vytvarku. Má obrovskou místnost ve škole, kde má všechny obrazy a barvy. Bohužel už zestarl, a tak mi řekl, že tam mohu rozvíjet moji kreativitu. Od té doby jsem tam byla každý den. Hned jak skočila skola, jsem vybehla ze třídy a utikala od reality do mého ateliéru.
Zrovna jsem začala kreslit na zeď. Ne štětcem, ale rukama. Opět jsem kreslila postavy. Tak jsem se do toho vžila, ze jsem si ani nevšimla, ze někdo vstoupil do ateliéru. Zrovna jsem kreslila obličej.
Ach. Jak se podobal osobě, kterou jsem milovala a stále ještě miluji. Kreslila jsem dal. Stěna už byla skoro plna nějakých postav a rostlin, když jsem něco zachlechla. Myslela jsem si, Ze jsem se Zblaznila. Musela jsem se zblaznit. Slyšela jsem melodii. Tu melodii. Stala jsem jak socha, jednu ruku na nataženou k svému dílu, chtěla jsem udělat detail jeho rtu. Myslela jsem si, že jsem i přestala dýchat. Najednou přešel blíže, stále pobrukoval melodii. Jeho ruka se dotkla mých zad a já měla pocit, jako kdybych tam dostala elektricky šok.
"Porušil jsem slib." řekl. Vzhluboka jsem se nadechla.
"Já vím."
"Pojedeme pryč."
"Kam?"
"Daleko."
"Co tam budeme dělat."
"Milovat se. Milovat se do konce našich životů." zašeptal a vtiskl mi polibek na krk.
The end..
ČTEŠ
Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy
FanfictionLea Lavi. Mladá židovka, která to neměla v životě lehké. Začalo to lehkými urážkami, pozďeji i strkáním na chodbách až po flusance na jejich šatech. Už si myslela ze uz nemůže byt nic horšího To co ale přišlo o par let později ji vyvedlo z omylu.
