Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy

15.

Dnes už to bude rok co u Pana  Mengela jsem. Za tu dobu zabil hodně lidí. Musela jsem s ním chodit na rozdělování lidí, kteří šli buď do plynové komory nebo kopat zákopy. Popravdě, bych si asi vybrala plynovou komoru. Mezi mnou a Panem Mengelem vznikl vztah. Ne takový, že bychom spolu chodili a tak, ale prostě se máme rádi, a když se něco děje, tak si o tom promluvíme. Tu noc, mluvím o té noci co jsme se spolu milovali, byla velká chyba. Pro něj to bylo asi normální, ale pro mě to bylo jako kdybych dostala nůž přímo do srdce. Začala jsem dělat to co on, snažila jsem se vybrat dítě bez blbého pocitu vinny. Řezala jsem do dvojčat, abych zjistila, jestli to to druhé cítí také. Vyndavala jsem orgány dětem a dávala do sklenic, které potom putovali do Německa. Dokonce jsem nechávala matky trpět, zatímco jsem jejímu dítěti rvala zuby. Dělala jsem všechno aby si mě Pan Mengele všiml. Ale on nic. Nic! Nic! Vždy přišel podíval se, co jsem udělala, a jediné co řekl bylo: "Ukliď to, až to tu doděláš."

Chci jenom pozornost. Pochválit. Začala jsem kreslit. Sedla jsem si na starou židli a v hlavě jsem měla představu. Představu toho elegantního muže, který má bílé rukavice, vřelí úsměv, je vždy upraven, a hlavně, má krásný hlas. Bála jsem se ale začít. Co když něco zapomenu. Co když to nenakreslím dobře. Podívala jsem se se hodiny. Teď by měl Pan Mengele spát. Šla jsem opravdu potichu směrem k jeho pokoji. Otevřela jsem dveře. Opravdu spal. Vešla jsem dovnitř.Vzala si židli a dala si ji vedle jeho postele na které právě spal. Sedla jsem si, dala jsem si notes před sebe a začala kreslit. Dlouho jsem kreslila. Mám pocit, že jsem kreslila hodiny. Možná, že i dny. Nenapadlo mě něco gumovat. Nebylo co. Byl jako zahrada. Celá vás ovane. Ta její krása. Nenapadne vás, že ta zahrada tam třeba má nějakého škůdce. Vidíte jen tu krásu. Už jsem měla skoro domalováno. Zbývaly jen malé detaily. 

"Co tady děláš, Leo." řekl potichu.

"Kreslím vás." 

"Proč?"

"Bojím se." 

"Čeho?"

"Že odejdete a nevrátíte se."

"Já se vždy vrátím."

"Slibujete?" řekla jsem a podívala jsem se na Pana Mengeleho. Ten otevřel oči a podíval se do mých očí.

"Slibuji." zašeptal.