Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy

11.

Hned jak to dořekl jsem věděla, že to dítě dneska zemře. Nevím jak jsem si tím mohla být jistá, ale byla jsem. Koukala jsem se na ty šťastné děti a snažila se něco vymyslet. Pohled my padl na holčičku, která měla obě nohy zlomené a špatně srostlé. Ukázala jsem na ni. Znechutila jsem se sama sobě. Viděla jsem jak se Mengele ušklíbl a rozešel se k oné dívce. Něco jí řekl. Neslyšela jsem co, ale rozhodně jí něco nabídl, protože se dívka následně usmála a šla za ním. Obešel mě a naznačil mi, abych ho následovala, což jsem udělala. Šli jsme k jeho laboratoři do které nás nechal vstoupit a následně zavřel dveře. Řekl dívce aby si sedla na lůžko, což dívka udělala. Mengele neváhal ani sekundu a připoutal ji k lůžku s popruhy, které byly u lůžka. Dívka začínala být nervozní a podívala se na mě. Já jsem jen stála. Na nic jsem se nezmohla. Nemohla jsem uvěřit, že to doopravdy udělá.

Následně dívku svlékl tím, že vzal nůžky a začal stříhat její kusy oblečení. Ležela nahá a připoutaná na lůžku, zatímco Mengele přešel ke stolu a začal tahat různé papíry a tužky. Ještě si mezitím připravoval chirurgické nástroje. Nemohla jsem uvěřit, že stále stojím na místě. Že přihlížím tomu, co chce právě udělat. Dívka začala na lůžku brečet. Začala křičet, ale Mengele na to nijak nereagoval. Poté přešel opět k ní. Vyndal kapesník a utřel jí slzy a pohladil po tváři. Nakonec se na ní usmál a přešel k židli, která byla vedle stolu, kde byly všechny papíry a další věci. Sedl si na židli, vzal do ruky tužku a papír a začal čmárat na papír. Po chvilce přestal.

"Leo. Pojď jsem." řekl. Nevěnoval mi ani pohled. Což mě....mrzelo. Ne! To rozhodně ne. Přešla jsem k němu a čekala jsem co mi řekne.

"Je to dobrý náčrt?" zeptal se. Podíval se na mě a čekal co řeknu. Měl talent. To rozhodně měl.

"Ano Pane doktore Mengele." řekla jsem a věnovala jsem mu krátký úsměv. Poté mi podal jeho náčrt. Židli dal tak, že jsem byla zády k oné dívce. Dívka byla překvapivě v klidu, což mě zároveň uklidňovalo. Ukázal na židli a já si okamžitě sedla. 

Poté si ke mě stoupl zády a otočil mě na dívku. 

"Pořádně si jí prohlédni." Koukala jsem hodně na detaily Jako byly oči, vady a další věci. 

"Máte?" šeptl. Přikývla jsem. Otočil mě zpátky ke stolu a já se zase podívala na náčrtek. 

"Takže, celou dobu budete malovat. Ať uslyšíte cokoliv, tak se neotočíte. Je vám to jasné?" řekl přísným hlasem. 

"Samozřejmě Pane doktore Mengele." šeptla jsem. Než odešel, tak mě pohladil po zádech. Začala jsem kreslit. Najednou se ozval za mnou křik. Lekla jsem se.Nemohla jsem se otočit. Ta dívka na mě volala, prosila o pomoc, ale já se nemohla otočit. Musela jsem poslechnout. Když jsem dokončila svojí kresbu, křik utichl. Bylo slyšet jen moje zběsilé dýchání.