Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy

5.

Skoro celou dobu se mi chtělo na záchod. V jednom rohu byl kýbl, do kterého máme pravděpodobně vykonat svoji potřebu. Vždy se všichni otočili aby ten dotyčný měl alespoň trochu soukromí. Nahoře poté byli menší "okénka", kterými vysocí muži vyhazovali potřebu lidi z toho okénka. Matky pevně svítaly své děti na hruď jako kdyby jim je měl někdo vytrhnout. (Nebyla jsem daleko od pravdy)
Teta se tulila k mému strejdovy a něco mu septala do ucha a podívala se na nej s obavou v očích. Já jsem tam jen seděla a čekala co se bude dit. Po nějaké době se vlak zastavil. Někteří lidé, protože to necekali, popadali na některé ostatní sedící vedle nich. Slyšela jsem hrozny hluk a křik. Otevřeli se dveře a rozsvítili se světla na stranách. Vzali jsme svoje kufry a rychle vylezali ven. Začalo peklo. Kdybych jen věděla, ze tohle je teprve začátek toho pekla.

"Rozdělte se na muže a ženy!" zakricel muž v uniformě a střelil do vzduchu zbraní. Všichni jsme se rychle rozdělili. Nějakou dobu se nic
nedělo. Na něco jsme asi měli čekat.
Po chvilce jsme uviděli přicházet tři muže. Nejvíce mě zaujal muž uprostřed. Šel jako kdyby šel na procházku. Jeho obličej nevykazoval žádné známky emocí. Vypadal velice elegantně. Měl na sobě čistou uniformu a bílé rukavice. Usmíval se. Šel klidnou chůzí před nás a zářivě se na nás usmál. Zaujal mě. Šli jsme do řady a šli jsme směrem k tomu muži. Furt jsem se naklánela do strany abych na nej viděla. Ten si toho všiml ale nedal nic najevo. Jeho ruce hráli. Ukazoval na levo a na pravo jako kdyby byl dirigent. Když jsem měla jít na řadu já tak přede mnou byla dívka tak ve stejném věku jako já a poslal ji doleva. Poté jsem šla já. Nevěděla jsem jak se mám chovat a tak jsem se usmala a koukala jsem se mu do očí. Měl pekne oči. Slyšela jsem jak si začal bloukat nějakou melodii a poslal mě na levou stranu.