Pomáhala jsem Mengelemu s pokusy

12

Seděla jsem. Věděla jsem, že když se otočím, tak uvidím něco, co budu vidět do konce svého života. Rychle jsem si prohlédla svojí kresbu, jestli jsem dokreslila všechny detaily.

"Pane doktore Mengele?" 

"Hm?"

"Kresba je hotova." řekla jsem a čekala na jeho příkazy. Chvilku bylo ticho, ale po chvilce se rozešel ke mně. Pocítila jsem paniku. Co když se mu moje kresba nebude líbit! Co když mě zabije. Poté si svoje ruce, které měl v čistých bílých rukavicích položil na moje ramena a podíval se na kresbu. Seděla jsem se sklopenou hlavou a čekala až něco řekne. Když po nějaké době stále žádná odezva jsem se odhodlala k otázce. 

"Líbí se vám to?"

"Ano. Moc. Máte opravdu talent slečno..."

"Leo." dopomohla jsem mu.

Oh..Ano. Samozřejmě. Omlouvám se." řekl a poodešel ode mě dál. Já jsem jen nevěřícně koukala na papír. Člověk, který zabijí lidi, se mi omluvil. Měl by se omluvit těm lidem, kteří venku, a v otřesných podmínkách pracují.

"Leo?" 

"Ano Pane doktore Mengele." 

" Pojď mi pomoci. Je moc těžká a potřebuju jí vyříznout páteř a poté ji poslat." řekl klidně. Moje srdce snad vynechalo pár úderů. Jak to mohl říci tak klidně. Vždyť právě zabil člověka. 

"Nemohu." řekla jsem rozklepaně. 

"Co prosím?" odpověděl poněkud podrážděně.

"Já...tohle nemohu udělat." V tu chvíli kdy jsem dopověděla tak mě vzal za rameno a vytáhl na nohy. Měla jsem v očích slzy. Teď mě zabije. To je konec. Pár slz mi dokonce stékalo po tvářích. 

"Tohle nedokážu." řekla jsem přidušeně, že jsem se obávala, že mě neslyšel. Zavřela jsem oči, když zvedl svojí ruku, za účelem, že mě udeří. Místo toho mi setřel slzy z mých tváří. Pomalu jsem otevřela oči. Bála jsem se. Hrozně moc. Podívala jsem se Mengelemu do očí. Tak modré oči jsem neviděla dlouho. Připadalo mi to, jako kdyby mě jeho oči přenesly k rozbouřenému moři. Chvíli jsme si koukali do očí a po té chvilce se ke mě začal přibližovat.