Camp Firefly

1/ Pojď se k oblakům vznést

S námahou otevřela oči. Její tělo bylo v jednom ohni, jelikož včerejší den byl dost náročný. Uklízení celé třídy, vyklízení skříněk, přebírání učebnic a následného loučení s učiteli byla pro Marinette dost namáhavá věc, když to musela dělat nedobrovolně.
Dnes však měla lepší náladu, když si uvědomila, že je poslední den školního roku a ve škole stráví posledních čtyřicet pět minut. Pak bude mít konečně celé dva měsíce jen a jen pro sebe. Musela se nad tou myšlenkou lehce pousmát, když seděla v tureckém sedu na své posteli a dívala se z okna na zahradu.
Nádherné ticho po pár minutách přerušila hudba budíku, vycházejícího z jejího mobilu. Chvíli si užívala jeho melodii, než uslyšela zaklepání na dveře. Natáhla se po mobilu a vypla budík.

,,Ano?" odpověděla na zaklepání a se zívnutím se protáhla. Do pokoje vešla žena nižší postavy a věnovala Marinette zářivý úsměv.
,,Dobré ráno beruško. Nesu ti vyprané oblečení, tak si ho pak ulož ano?" položila hromádku tmavého oblečení na psací stůl naproti postele.
,,Díky." postavila se, jakmile její máma opustila pokoj a přešla k šatní skříni. Tmavý obsah skříně se na ni díval v plné kráse. V tomhe šatníku najdete opravu jen minimální počet kusů světlého oblečení. To samé platí pro zbytek pokoje, který byl tvořen stejně temnými barvami, které však Marinette dělaly dobře.

Rozhodla se si vyjímečně vzít šaty, které měla nejraději. Byly jednoduché, černé a ne moc nápadné. Nosila je pouze do divadla, na rodinné oslavy a podobné vyjíměčné chvíle, kterých však nebylo mnoho. Oblečení si nachastala ke dveřím od koupelny, kde následně udělala ranní hygienu a své temné vlasy s růžovofialovými konečky si stáhla do vysokého copu, který ji končil těsně nad rameny. Oblékla si šaty, obula boty, navlékla rukavice a kolem krku si nasadila stříbrný řetízek s trsátkem.
Nakonec na sebe nanesla trochu make-upu, černé linky, tmavou rtěnku a lehce parfém. Popadla svoji černou tašku, kterou zdobily různobarevné placky a nášivky, telefon se sluchátky a zabouchla za sebou dveře pokoje.

Cestou ze schodů do přízemí Marinette udeřila do nosu vůně čerstvého pečiva linoucího se z pekárny. Nadýchala se toho co mohla, aby v té škole nějak vůbec přežila a vešla do pekárny a sáhla po croissantu, který ležel nevině na plechu čerstvě vytažený z trouby a zakousla se. Chuť čerstvého máslového croissantu jí roztančila všechny chuťové buňky co měla.
,,Užij si to beruško a pozdravuj od nás třídní učitelku! Máme tě rádi!" zvolala ze zadní části pekárny Sabine, máma Marinette.

Ta pouze zabručela na souhlas, jelikož měla pusu plnou croissantu a vyšla hlavními dveřmi na ulici. Měla štěstí, protože bydlela ke škole celkem blízko. Měla to tak deset minut přes park.
Jakmile byla venku, vytáhla mobil se sluchátky, které následně zapojila, strčia si je do uší a pustila si hudbu na plné pecky. Cestou do školy se nic neobvyklého nestalo. Jen si lehce sama pro sebe pobrukovala melodii písničky.

Cesta uběhla velice rychle. Už se nacházela před hlavním vchodem do školy, ale písničky poslouchala i po cestě do třídy, jen nedobrovolně stáhla hlasitost, aby trochu vnímala i dění kolem sebe. Sundala je až tehdy, když do třídy vešla její třídní učitelka Caline Bustier se složkou s papíry.
Třída se postavila a zároveň posadila při pozdravu se svojí třídní učitelkou. Marinette seděla v té nejzazší lavici, takže by ji nepřekvapilo, kdyby si jí slečna Bustier nevšimla.
,,Je tady opět další konec školního roku. Nebudu to nějak zdržovat, protože se všichni těšíte, až bude konec hodiny. Ale mám pro vás dobrou zprávu. Jelikož dnes odlétám na dovolenou, tak vám v rychlosti pouze předám vysvědčení a pak můžete jít." ohlásila s úsměvem a celá třída zajásala.
Následujících deset minut se táhlo jako deset měsíců, ale přece jenom se dostalo řady i na Marinette. Převzala si své vysvědčení, ve kterém se nacházela pouze jedna trojka z chemie, vzkázala pozdrav od mamky a pak se vrátila na své místo. Samozřejmě za doprovodu pohledů svých spolužáků. Nevěnovala tomu však jedinou pozornost.