Camp Firefly

2/ Sweet But Psycho

,,Cože?!" ozvalo se z laptopu umístěného na klíně Marinette. ,,Na celý měsíc?! Kočko tohle mi nemůžeš dělat! Co si bez tebe počnu? Už nesu špatně jenom to, že jsme se ještě ANI JEDNOU neviděly osobně!" na předposlední dvě slova dala silný důraz a zadržovala slzy.
,,A ty myslíš, že tam opravdu chci jet?!" taky měla slzy na krajíčku, ale vydržela to a sklidnila se.
,,Alyo... Já jsem na letošní prázdniny měla úplně jiné plány a taky nejsem nadšená z toho, že mě rodiče na měsíc pošlou pod stan. Co tam budu dělat? Vždyť ví, že jsem strašnej introvert." posmutněla a vyšla s laptopem na balkon, kde se uvelebila na lehátku.
,,Promiň holka. Jen... mě to dost vyvedlo z míry..." obě dvě se nakonec odmlčely. ,,Řekli ti aspoň kam pojedeš?" Marinette zakroutila záporně hlavou. Brunetka si na obrazovce sundala své černé brýle a promnula si kořen nosu.
,,Bože... Řekli ti vůbec něco krom toho, že jedeš na měsíc na letní camp?" zeptala se, když své brýle umístila zpátky na nos. Marinette si povzdechla.
,,Ne... Neřekli mi absolutně nic... Prý je to překvapení..." cukla sebou. ,,Tedy až na to, že odjíždím pozítří, takže celý zítřejší den budeme trávit nakupováním a balením." zaklonila otráveně hlavu. ,,Proč se takové věci musí stát zrovna mě Aylo...?" podívala se zpátky na obrazovku.
,,Mrzí mě to kočko, ale ber to z té lepší stránky. Aspoň ti dovolili vzít si obě dvě kytary." snažila se jí zlepšit náladu. Marinette se usmála.
,,Máš pravdu. Aspoň něco pozitivního." její zrak padl na spodní část obrazovky. ,,23:18... Už budu muset končit Alyo. Jestli mám přežít aspoň zítřek, tak už radši půjdu spát. Ale zítra se ti ještě ozvu." se smutkem v očích se postavila a s laptopem šla zpátky do pokoje.
,,Drž se Mari. Každý den mi budeš volat jasný?" řekla přísně, ale s úsměvem na rtech.
,,Ano mami." obě se zasmály a nakonec se rozloučily. Marinette položila laptop na stůl a vypla ho. Rychle se převlékla do pyžama, napojila mobil do nabíječky a šla spát.

Marinette byla od všedního rána naprosto vyčerpaná. Už od osmi jezdí po obchodech, aby dokoupili věci, které jí chybí na camp a to už je čas oběda. Nakonec se stavili do menší restaurace na jídlo a pak ještě navštívili dva obchody. Domů se dostala až o půl třetí.
Marinette si posbírala své věci a odešla do pokoje, kde je hodila na sedačku a sebe hodila do postele.
,,Konečně chvilka klidu..." jenže v tu chvíli jí začal zvonit mobil. Zakryla si hlavu polštářem. ,,Pomoc!" pak se posadila, podívala se na mobil a následně ho zvedla. ,,Ahoj Alyo..." znova zalehla...
,,Tož kočko říkala jsi, že mi zavoláš ne?" v jejím tónu hlasu šlo slyšet, že se lehce zlobí, ale myslí to v dobrém.
,,Alyo já se od rána nezastavila. Byli jsme asi v padesáti obchodech a až teď jsme dorazili domů. Divím se, že mi zatím nikdo nepíše *epitaf." řekla s ironií v hlase, ale byla tak vyčerpaná, že nechtěla ani pomyslet na to, že bude muset ještě všechno sbalit do svého obřího kufru, který dostala k Vánocům.
,,Promiň, jen jsem měla o tebe starost. Nejraději bych ti s tím pomohla, to víš ne?" řekla už jemněji se soucitem v hlase. Marinette se musela usmát. Zná se s Alyou už přes tři roky, ale ani jednou se spolu za tu dobu neviděly. Problém byl v tom, že každá bydlí na opačné straně Paříže a jelikož je oběma sedmnáct, tak je rodiče nenechají takovou dálku cestovat samotné. A oni je taky nemají jak dopravit k sobě, protože táta od Alyi je opečovávatel Pařížské ZOO a její máma je pětihvězdičková kuchařka v hotelu Le Grand Paris. Navíc má Alya dvě mladší sestry dvojčata, takže se o ně musí starat, když nejsou rodiče doma. No a rodiče od Marinette mají hromadu práce v pekárně. Oběma dívkám to opravdu vadilo a mrzelo je to, ale zůstavaly spolu v kontaktu aspoň přes sociální sítě.
,,Díky Alyo. Půjdu se balit. A neboj se, budu ti denně volat." usmála se.
,,Měj se Mari. Mám tě ráda." držela v sobě slzy.
,,Já tebe taky." ukončila hovor a chvíli ležela na zádech koukající se do stropu. Dost dlouho přemýšlela. Přemýšlela o campu. Jak to tam vypadá, co budou dělat, koho tam pozná, jestli ji vezmou mezi sebe a jestli se jí tam vůbec bude chtít. Měla toho plnou hlavu, že nevěděla na co myslet dříve. Nakonec s obrovskou únavou usnula.