Avengers-Nová posila

5. kapitola

Sen

Mladá dívka seděla v rohu páchnoucí cely. Seděla a usedavě plakala. Byla ještě malinká, asi osm let. Její neupravené černé vlásky měla zplihlé kolem obličeje kvůli dlouhé době jejich nemytí. Ačkoliv byla tak mladého věku, její tělo již zdobilo, no dobře, spíš hyzdilo mnoho modřin a krvavých šrámů. Její slzy byly jedinou teplou věcí v této cele, proto se naučila plakat i v případě potřeby ohřát se. Nyní ale neplakala kvůli tomu, že by jí byla zima. Tedy ne, že by nebyla, ale důvod jejího pláče musíme hledat jinde. Dnes ji zase čekalo to mučení. Nebylo to lámání v kole, pranýř ani natahování na skřipec. Bylo to mnohem, mnohem horší. Čekaly ji totiž zase pokusy. To znamenalo zabudnutí mnoha jehel s hadičkami do její dětské kůže a následné vpuštění různých sér, rozhodně nepatřících do těla člověka, natožpak dítěte, skrz ně. Černovláska nevěděla, co je horší bolest. Vždy, když si myslela, že to již nemůže být horší, ukázali ji přesný opak. A nezůstávali jen u pokusů. Zažila již také bodání nebo řezání nožem, bičování, dokonce i střílení. Samozřejmě vždy tak, aby to přežila. Za tu dobu, co zde již byla, což činilo „jen" několik měsíců, si toho prožila opravdu hodně. A dnes ji to čekalo zas.

„Ale, tak ono nám to pláče," prohlásil náhle někdo před celou, „co jí takhle dát důvod k breku?" zeptal se vedle stojícího kolegy a na konci se zasmál. Ten druhý mu odpověděl jen přikývnutím a též smíchem. V tu chvíli dívka poznala oba hlasy. Byli to ti, co ji vždy vodili na pokusy. ,Ale ne, už je to tady. 'pomyslela si dívka a zachvěla se strachem. V tu chvíli smích utichl a dveře její cely se se zavrzáním otevřely. Děvčátko se rozklepalo strachy, což muže zase jen povzbudilo k dalšímu smíchu. Oba dva popadli zmítající se dívku a vláčeli ji do místnosti na pokusy. Zde ji připoutali k lehátku, připomínající to zubařské a odešli. Když vycházeli z místnosti, minuli se ve dveřích s doktorem. Pozdravili se a nechali chuděrku černovlásku na pospas tomu tyranovi. „Tak co, jak pak se dnes máme?" zeptal se ten rádoby doktor a zasmál se. Nikoli však příjemným smíchem, nýbrž takovým tím posměvným. Dívka neodpověděla a přestala plakat. Věděla, že za chvilku zase kvůli bolesti začne a že pláč je teď to nejhorší, co může udělat. Za její neodpovězení schytala doktorovo zamračení a facku. Hned na to do těla zabodal asi sto jehliček připojených k průhledným trubičkám, vedoucím k velkému barelu plného nějakých sér. Ty od sebe byly odděleny „patry". Když z ní doktor přestal dělat jehelníček, přešel k panelu plném různých tlačítek a páček, každý z toho s jinou funkcí. Zatáhl za jednu z páček a k dívčině tělu se skrz hadičky začala plazit modrá tekutina. Jakmile se do jejího těla dostala snad jen kapička tohoto modrého hnusu, její tělo zachvátila agónie. Začala se na lehátku zmítat bolestí, avšak pevně upevněné popruhy kolem jejího těla ji nedovolili žádný větší pohyb. A tak tam jen ležela, zmítala se a plakala, přičemž se v duchu modlila ke konci. Ten po několika minutách přišel. Avšak dívka si začala přát, aby se předešlá tekutina vrátila. Nyní k ní totiž putovala červená, a jakmile se jí dostala do krve, dívka litovala, že se kdy narodila. Ta bolest byla příšerná. Bylo to, jako kdyby ji to spalovalo zevnitř. Dívka sice ještě držela nějakou dobu oči otevřené a plakala a křičela bolestí, zanedlouho se však dostavila tma, se kterou se přivítala s otevřenou náručí.

Konec snu

Isabella se probudila s křikem a s pláčem. Chvíli jen tak seděla na posteli a nechávala stékat teplé kapky jejích slz po své tváři. Za chvilku slyšela rozražení jejích dveří od pokoje, nebyla však schopná nic udělat. Jen seděla a plakala. Zaregistrovala, že na ni někdo mluví, nedokázala však rozpoznat kdo, nebo co říká. Pak se kolem jejího těla obmotaly dvě pevné paže a tak si ji přitáhly do náručí. Ve chvíli, kdy si ji ten někdo přitiskl na hruď a začal se s ní jemně kolébat poznala, že ten někdo je Steve. Když se však stále neuklidňovala, začal ji hladit po vlasech. To již působilo a zanedlouho už jen dívka v jeho náručí tiše vzlykala. Až nyní byla schopná něco vnímat a dělat. Slyšela, jak ji Steve konejšivými slovy uklidňuje a šeptá jí, že je vše dobré. Po nějaké době ustalo i vzlykání, Steve však stále držel černovlásku ve své náruči. Ta mu za to byla vděčná, protože to bylo právě to, co nyní potřebovala. „Děkuji." zašeptala do ticha. Odpovědí ji bylo jen pohlazení po hlavě. Dívka věděla i bez přečtení kapitánových myšlenek, že je zvědavý, co se vlastně vůbec stalo, ale je moc slušný na to, aby se zeptal. A tak mu to pověděla sama: „Zdála se mi vzpomínka. Bylo mi tehdá osm let a v Hydře mě věznili jen pár měsíců. Ten den mě čekaly další pokusy. Já tenkrát byla ještě tolik vyděšená, že jsem proplakala celou noc." Po tváři ji steklo pár dalších slz. Steve své obětí jemně zesílil. Nechtěl teď moc mluvit, nevěděl, jestli by tím dívku nějak nerozrušil. Nevěděl, co se v takových chvílích dělá. I tak mu ale byla černovláska neskutečně vděčná. Stále se ale bála. Bála se usnout. Nevěděla, jestli se jí potom zase nezačnou zdát vzpomínky na Hydru, ale nechtěla se kapitána ptát, jestli by tu s ní nezůstal. Nakonec se přeci jen odhodlala a požádala jej o to. Steve se jen usmál, kývl hlavou a naznačil ji, aby se šoupla. Sám pak vedle ní ulehl a přikryl se peřinou, kterou mu nabídla Isabella. Vzhledem k tomu, že na sobě oba měli dlouhé pyžamo Steve ani nezrudl. Jen dívku ležící k němu zády objal, tiše popřál dobrou noc a stejně jako nyní šťastná černovláska začal zařezávat. Kdyby je teď někdo viděl, asi by si řekl, že jsou pár. Ani jeden z nich to tak však nebral. Byli jeden pro druhého sourozencem, avšak jen po té dobré stránce. Nehádali se spolu, měli úžasné pouto. Ale takového rázu, že bylo nemožné se do sebe zamilovat. Prostě nejlepší kamarádi a „sourozenci" v jednom. A takhle spolu spali až do rána, kdy se oba probudili vyspalí jako nikdy předtím.

Čau všichni! Omlouvám se za moji předešlou neaktivitu, ale došly mi nápady a nálada. Každopádně, tady máte další kapitolu. Doufám, že se líbila i přes to, že zde nebyla žádná akce. Ale nebojte, příště plánuju nějakou akci a pak se to konečně rozjede. No nic, stejně tohle nikdo nečte, takže vlastně vůbec nevim proč se s tím píšu, ale nevadí. Tak, zase příště.

Vaše Simi339

PS: Nahoře v médiích je přibližná podoba Isabelly.