Je tu první díl, snad se vám bude líbil. Když se bude líbit, potěší vote a komentář.
„Studenti, užijte si prázdniny, nic si neudělejte a hlavně v září přijďte, budeme se všichni těšit. Nashledanou,“ řekl nám náš třídní pan Radke, jakmile se rozdalo vysvědčení a celá třída i se mnou jsme zmizely z toho ústavu.
„Takže, dneska letíš do Austrálie?“ zeptala se moje nejlepší kamarádka Tifany, které jsem říkala Tify.
„Jo, a docela se tam těším. Ale škoda, že nemůžeš letět se mnou,“ řekla jsem posmutněle.
„Mě taky, ale musím jít na tu brigádu do Mořského světa. Jinak mamku pozdravuj a taky se někdy ozvi,“ ušklíbla se.
„Tify, opatruj se a já musím, přijel pro mě taťka,“ objala jsem ji.
„Mrzí mě, že nemůžu přijít ani na to letiště v poledne,“ objetí mi opětovala.
„Přijdeš na letiště, až přiletím 25. srpna,“ usmála jsem se.
„Tak ahoj,“ opětovala mi úsměv.
„Ahoj,“ odešla jsem k autu. Otevřela jsem dveře a sedla si na místo spolujezdce.
„Ahoj, tati,“ políbila jsem ho na tvář.
„Ahoj zlato, tak, co výzo?“ zeptal se mě.
„Až na tu biologii dobrý,“ odpověděla jsem.
„Z toho si nic nedělej, mě taky biologie dělala problémy,“ usmál se.
„Můžeme jet? Za hodinu a půl musíme být na letišti,“ řekla jsem.
„Všechny zavazadla už máš v kufru, stačí ti se jenom převléct a upravit a můžeme na letiště,“ oznámil.
„No a než se převleču, učešu a namaluji, to bude plus mínus půl hoďka, než dojedeme na letiště, to bude čtvrt hodiny, než mě odbaví, zkontrolují, co mám v kufrech, tak to bude další půl hodina a něž nastoupím do letadla, tak počítej dalších deset minut, než najdu místo, to bude pět minut,“ rozebírala jsem plán na úseky.
„Aha, takže to budeš mít akorát,“ pousmál se. Po zbytek cesty bylo ticho.
Doma jsem běžela do pokoje. Přehrabovala jsem se ve skříni. Nakonec jsem našla svoje černý úzký džíny s dírou na pravém koleni a vzala jsem si k tomu šedý top. Zvolila jsem černé kotníčkové conversky. Své blond vlasy jsem si spletla do copu. Na rty jsem nanesla světle růžovou rtěnku, na řasy nanesla řasenku a trochu se napudrovala. Měla jsem to akorát půl hoďky. Seběhla jsem schody.
„Tati, odjíždíme,“ zavolala jsem. Taťka už byl v autě. Otevřela jsem vchodové dveře a zase jsem je za sebou zavřela. Došla jsem k autu, zase jsem sedla na místo spolujezdce.
Byli jsme na letišti v čas. Odbavila jsem se, nechala si zkontrolovat kufry a pak ještě čekala na to, až oznámí můj let.
„Prosíme všechny cestující let číslo 19712-612 do Sydney aby se dostavili k bráně.“ Ozvalo se.
„Tati to je můj let, opatruj se tady a někdy ti napíšu, nebo pošlu fotky, jak si to tam užívám. Ahoj,“ oči se mi zalily slzami.
„Ty se taky opatruj a užij si to. Budu rád když se mi ozveš,“ Políbil mě na čelo. Ještě jsem ho obejmula a zmizela jsem v davu lidí, co šli k bráně. Prošla jsem tunelem a za chvíli jsem byla v letadle. Měla jsem sedadlo s číslem 7, což bylo moje oblíbené. Bylo hned ve třetí řadě u okýnka, za což jsem byla ráda. Sedla jsem si a z kapsy kalhot jsem si vyndala mobil se sluchátky a pustila si Thirty Seconds to Mars a poslouchala je než se všichni dostavili do letadla. Vedle mě seděla malá holčička s její asi táta? A ta holčička byla roztomilá, mohlo být jí kolem 6, měla světle hnědé vlasy a zelený oči. Hned jak zmizela letuška s těma jejíma kecy. Tak se na mě podívala.
