Dokážeme Cokoli

Velká hraniční hlídka

Jack našlapoval vysokou trávou. Kamenné kvádry nechali s Alfou dávno za sebou. Alfa mu ukazoval různá místa a jejich jména.

Mířili do vnitrozemí, až Jack ucítil jejich smečku. Nejdříve si myslel, že se spletli a došli zpět k hradu, ale pak zjistil, že narazili na značku. Alfa ji očichal a přeznačkoval. Pak se otočil k Jackovi.

,,Tak, a teď půjdeme po hranici, dokud nebude slunce nejvýš. Měli bychom dorazit zhruba ke Zkroucenému stromu."

Jack se neptal, jak místo vypadá. Ostatně brzy uvidí.

Šli mlčky, občas něco prohodili. Jack se kochal prosluněnou krajinou a poslouchal mořské ptáky, zatoulané od pobřeží.

Alfa vypadal vyrovnaně, ale Jack jej znal už dlouho. Pomalu mu docházelo, že vůbec není šťastný, jak se na první pohled zdá. Vyzařoval z něj smutek. Takový ten nekonečný, co si myslíte, že jste jej zaplašili, ale hluboko ve vás pořád je.

Alfa se díval přímo před sebe. Vypadalo to, že když má čas přemýšlet, vrací se myšlenkami k něčemu, co jej tenkrát tak zasáhlo.

Jack se jej rozhodl zeptat. Od té doby, co na něj Alfa vyjel, hoří zvědavostí.

,,Co tě trápí?" Zadíval se na něj.

,,Nic..." Trhl sebou Alfa.

,,Ale notak... Poznám to. Vždyť jsme spolu strávili tolik času."

Alfa si povzdechl a zdráhavě odpověděl. ,,Víš, že v téhle smečce jsem se nenarodil. Utekl jsem, z hrozného místa. Byli tam lidé a nutili nás mezi sebou bojovat."

Odmlčel se. ,,Někdy jsme to oba dva odmítali, ale oni nám ubližovalo tak dlouho, než jeden z nás dostal zuřivý záchvat. Zabil jsem kvůli přežití tolik psů a fen..."

Teď Jack možná litoval, že se ptal. ,,To je mi líto. Promiň."

Alfa překvapeně zamrkal. ,, Víš, nikdy jsem to nikomu neřekl, ale teď se mi docela ulevilo..." Usmál se překvapeně.

Pak si ale očividně vzpomněl ještě na něco. Jeho výraz opět ztuhl.

,,Neřekl jsi mi všechno, viď? To nevadí..." Opatrně se ujistil Jack.

,, Nemůžu ti to říct. Díval by ses na mne jinak."

,,Nedíval,"

,,Jo."

,,Ne-" Jack nedal pokoj.

,,Dobře, dobře!" Usmál se Alfa. ,,Vím, že tě to bude zajímat... Nemám družku, protože jsem měl někoho tam. Pořád doufám, že je naživu... Ale to by ani nebylo možné... Je jen těžké se od toho odpoutat..." Podíval se do dáli.

Jack mu letmo olízl rameno. ,,Netrap se." Dál nevěděl, co na to říct... neznal, jaké to je, když se do někoho zamilujete. Osobně si myslel, že to všichni přeceňují.

Stejně věděl, že mu Alfa něco zamlčel. A měl na to právo, jen to bylo Jackovi prostě proti srsti.

Slunce bylo vysoko a pálilo, když dorazili k mírnému dolíku v zemi, zakrytém stínem od do sebe zapletených větví.
Alfa si odfrkl a lehl si mezi kořeny.

,,Tohle je Zakroucený strom. Buď se pojď odpočinout, nebo, jestli chceš, můžeš si něco ulovit..."

,,To je v pořádku..." Zamručel Jack a lehl si k Alfovi. Nedokázal ale usnout...

Pozoroval Alfu. Bílý štíhlý pes pravidelně oddechoval. Jedno ucho, to pravé, měl natržené. Jizvy na čumáku a krku byly světle růžové. Památka po bojích v zajetí. Jak se tomu asi říkalo? Psí zápasy? Jo, to je výstižné...