Dokážeme Cokoli

Mezitím

  Fjodor šel mlhavou krajinou. Mlha se válela mezi keři, které byly na břehu řeky propletené s jinými větvemi a popadanými stromy. Mladý kocourek je přeskakoval. Mířil směrem, kde tušil řeku.
  V očích měl slzy a v tlamě sucho. Alfa s Akimem už svolávali smečky, co se k nim přidaly. Někde tady na něj čekal jeho učitel Stínodráp.
  Povzdechl si. Chvíli zíral na svůj odraz na kalné hladině řeky. Sklonil se a napil. Nemohl vodu dostat přes stažené hrdlo. Chtělo se mu plakat, vřískat a nadávat.
  On nechce bojovat za Krvelačné. Jeho místo je u Jacka! Chce bojovat za něj.
  Zaryl drápy do hlíny. Byla měkká.
  Svým periferním viděním zahlédl houpající se větev nad hladinou řeky. Něco mu říkalo, že se tam má podívat. Stočil tedy pohled tím směrem. Nemohl uvěřit vlastním očím!
  Na větvi byl zachycený zelenkavý obojek s trofejemi- tesáky. Místy už byl nahnědlý či vybledlý. Kocourek se doploužil ke břehu. Byla zima, nechtěl se namočit. Oni totiž léčitele neměli.
  Nahnul se ze břehu, co nejvíc to šlo. Vytáhl drápy, ostré jako břitva. Natahoval se nad vodu. Jen jedním drápkem zachytil za látku na obojku. To však stačilo. Rychle se vrátil. Obojek opatrně položil. Ohromeně si ho prohlížel. Poznal znak smečky, kde byl Jack. Opatrně k němu čichl. Voda smyla všechny pachy.
  Obojek vypadal, jako by předtím byl zelený. Teď byl vybledlý a ošoupaný, místy hnědý. Údivem se mu rozšířily oči. Řeka jej připlavila od kopců, což znamená od tábora Krvelačných. Jedinou možnost, jak jej získat, měl Akim. Kdyby ublížil Jackinkovi.
 
  Fjodor měl obojek na krku. Bál se. Ne o sebe, ale o Jacka. Udělal mu Akim něco?
  Musí se za ním dostat. Prostě MUSÍ! Třeba, když bude hodně opatrný, dokáže se proplížit až k Jackově smečce. Má obojek. Je jedním z nich. Alfa by ho určitě přijal. Přesvědčil se, že je to laskavý pes.
  Plížil se při zemi. Ještě kousek. Traviny už nemohou být daleko. Kladl packy za sebe, slepě, jako robot. Ovládal jej strach, svaly měl napnuté k prasknutí. Málem vykřikl, když za sebou uslyšel hlas svého učitele.
  ,, Kampak?" Zeptal se ten tmavý kocour. Stínodráp. Zelené oči mu žhnuly v mlze.
  Fjodor se přikrčil, neschopný pohybu. Slyšel to a viděl to. V hlase pohrdání a znechucení, v očích čirou nenávist.
  Fida to vždy mrzelo, že neměl učitele, jako ostatní. Že spolu nelovili, nehráli si, nevtipkovali. Znal jen tu nenávist a napětí. A příkazy. Jdi. Zabij. Uteč.
  Vztek jej ovládl. Vymrštil se a najednou stáli čumáčky těsně u sebe.
  ,,Jdu bojovat za svou pravou smečku." Zasyčel.
  Stínodráp si až teď všiml obojku houpajícího se na Fidově krku.
  Vykulil oči a nenávistně zavřískl.
  ,,Ty! Copak jsem tě nic nenaučil?! Ty...Rybí hlavo! Tolik jsi mě zklamal..." Plival mu do obličeje. A on stál. Stál, protože se rozhodl, že to vydrží.
  Stínodráp viděl, že tentokrát nadávky nestačí. ,,Prober se!" Zařval. Vytáhl drápy, napřáhl se. Rozčísl Fjodorovi čumák.
  Ten zamrkal. Pálilo to. Jako ta slova. TOHLE byla poslední kapka. Hráz se protrhla, zábrany zmizely. Fjodor vypustil všechen hněv, co do něj jeho učitel nastřádal.
  ,,Já je nezabil! Nezabil jsem je! Neposlechl jsem, rozumíš?! Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít. Vždy to byla nehoda. Ale teď... Teď zabiju TEBE!"
  Napřáhl se, vytáhl drápy. Zamířil na jeho krk a udeřil. V jeho  zelených očích byl nejdříve strach. Pak ohromení, a nakonec úleva.

  Krev byla všude. Na Fidově tlapce, na hrudi a také na obličeji. Měl přes obě oči rudý šplíchanec. Seděl nad ním a díval se, jak umírá. Stínodráp chraptěl a chrčel. Když už se chtěl Fjodor otočit a odejít, učitel něco namáhavě zašeptal.
  ,,Počkej... Omlouvám se za všechno. Udělal jsem kdysi dávno velkou chybu. Děkuju ti.... Že jsi mne vysvobodil..."
  Pak zase zmoženě položil hlavu. Fido to nechápal. Ale otočil se zpět...šel dál.
  ,,Ne... Je... Tady ještě...něco. Vyslyš mne."
  Povzdechl si. Nevěděl, proč ho tak ničilo, když tady zlomený leží. Asi si dříve myslel, že je neporazitelný. Měl to vtisknuté do mysli, a teď...
  Ale sedl si. Poslouchal. Poprvé mu přišlo, že si rozumějí. A taky je to naposled.